uměl bych tepru se s rozmyslem ženiti!
I čert li mi se voženiti kázal,
ležím teď, jako by mě psotú svázal,
jednu psotu a bídu za druhú zpomínaje,
a v ničemž žádné radosti nemaje.
Ó, manželství s bídným hospodářstvím,
to všecko přichází mi, že div se nezblázním!
Nenie tak utrápeného člověka v světě
jako já, tak pravím jistě.
Již jest umřela má všecka radost
a vedlé toho usvadla i má mladost,
i mé všecko utěšenie
umořilo to bídné mé voženěnie!“
A tak sem se rozžalostil byl,
že sem se byl naprosto utajil,
a jako bych usvadl a voněměl,
tak sem již v uotrapách ležal,
a jako bych se pominul s smyslem,
tak sebú i rukama položiv se pod stromem,
padl sem na nos. I poče mi se vtom zdáti,
jako by cos na mě počalo volati.
A já pomysliv, mám li se ozvati
[…]text doplněný editorem[81]chybějící folia 81 bis r, 81 bis v v restaurovaném rkp doplněna novým papírem
já sem jiného nedomníval,
než že jest z nebe aneb z ráje,
bez nedostatku na sobě krásy maje
a tak zpanilého života bíše,
na ničemž vady nemějíše,
že pro své na ni pohleděnie
pozbyl bych mnoha zamúcenie.
Na její hlavě příprava byla,
že od zlata i drahého kamenie se stkvěla,
a to dílem neznámým a misterným;
ozdobena byla bohatstvím výborným.
Sukni také jmějíše perlami
krumpovanú, i zlatem, od vrchu až k zemi,
mezi tiem rozličné květy dělané,
rozličnými cedulemi krumpované,
k tomu rozličnými teksty psáno –
nad obyčej misterně krumpováno!
Což v světě kamenie drahého,
zdá mi se, že na sobě měla kus každého:
ono světlý, čistčí, ono dražší,
ono pěkný a ještě pěknější –
i počech se její kráse i připravě dívati,
a co jí mám řéci, počech mysliti,
nebo netoliko mně, otrápenému,
ale pravím každému živému
muož býti jistě s podivenie
hleděti na tak čisté stvořenie.
A ona vždy přistúpá ke mně,
a já se jí stydím, až mi se srdce třese,
vida její krásu a v bohatstvie tú dobú,
a já maje na sobě zlé šaty a chudobu.
Vstávaje, na koleno před ní poklečech,
a takto, nesměje na ni hleděti, vecech:
„Rač Pán Buoh dáti dobré jitro tobě!
Přejiť věrně jako sobě
zdraví i všeho dobrého
vedlé vuole srdce tvého!“
Ochotněť mi poděkovala,
a hned se jest mne otázala:
Paní:
„Proč se rmútíš, to mi pověz!
Umím li poraditi, učiním ráda, to věz!
Neb tvá postava ukazuje,
že se tvé srdce neraduje!“
