jako by mi otec muoj umřel.
I vstav z toho lože, pryč sem odšel.
A protož ktož chce vesel býti,
ten musí snóm nevěřiti.
A má li kto najevě pěknú ženu,
nedávaj ji v žádnú cenu
a věř jí jako příteli svému celému,
a člověku velmi přemilému!
Miluj ji a ona tě také milovati bude,
a žádnýť jí z toho nesvede,
žeť bude do smrti věrná tobě
a nedáť tě žádnému zhyzditi sobě.
Pakli kto ženě své nevěří,
ať stává s oštípem u dveří
a k tomu ať jí jej v hrsti chová,
ještě dosti činiti má,
aby ona neučinila,
což jest sobě umyslila.
Protož ktož chce vesel bývati,
ten má své ženě věřiti,
aby vida, učinil se toho nevida.
Ujmeš sobě mnoho smutka
a budeš vždycky vesel právě,
čině sobě všudy zdravě.
Na svém srdci i v myšlení
budeš míti utěšenie,
na tom světě velikú radost,
a na onom boží milost.
Rcemež všickni spolu amen,
ať nás nežže věčný plamen!
Stesk na ženitbu
než vždy bydlí v utěšenie,
dokudž sobě světa nezavíže,
ale jak se vožení, hned mu tíže.
O tom chci nětco pověděti,
jak sem já mohl srozuměti,
co jest svoboda, a co není,
a co jest to bídné voženění.
A jestliže já právě tomu rozumiem,
ne každému ženění chváliti umiem,
aniž umiem o něm rozmysliti,
proč se má mladý člověk ženiti,
leč chce zvěděti, co hospodáři činiti mají
a po čem hoře postříhají.
Protož nechci dotýkati žádného,
chciť počíti od sebe samého:
A byv mladý, dosti frejovný,
v útratách, v kratochvílech chtě býti každému rovný,
ne jako na mě, zeměnína, slušalo,
ale bylo pánuov málo,
bych se jim nechtěl vrovnati,
po všech svadbách a hodech smýkati,
hrami, freji, tanci i věcmi jinými
chtě srovnati s bohatými,
i počech sobě přemyšlovati:
„Však mi to nebude moci stačovati!“
I počnu já se dlužiti dosti hustě
a utráceti příliš velmi tlustě,
že již nevěděch, kudy ven,
pomysliv řka: „Nebudu více bzdem!
Radějí začasu se ožením
a také nějak o se pomyslím,
zdali bych mohl na míru trefiti,
budu věru hospodařiti“ –
a ať krátce poviem tobě,
pojach mladú ženu sobě.
Mějích s ní kratochvíle dosti
mnohokrát, právě do sytosti.
A byl bych tomu nikoli nevěřil,
dokudž sem se byl neoženil
a mněl sem, že jej rozkopám,
ó, co jeho již dosti mám!
K tomu, kdež já pohledím koli,
nikdiež mi nenie po vóli,
a kdež koli jdu, aneb sedím,
