chtě srovnati s bohatými,
i počech sobě přemyšlovati:
„Však mi to nebude moci stačovati!“
I počnu já se dlužiti dosti hustě
a utráceti příliš velmi tlustě,
že již nevěděch, kudy ven,
pomysliv řka: „Nebudu více bzdem!
Radějí začasu se ožením
a také nějak o se pomyslím,
zdali bych mohl na míru trefiti,
budu věru hospodařiti“ –
a ať krátce poviem tobě,
pojach mladú ženu sobě.
Mějích s ní kratochvíle dosti
mnohokrát, právě do sytosti.
A byl bych tomu nikoli nevěřil,
dokudž sem se byl neoženil
a mněl sem, že jej rozkopám,
ó, co jeho již dosti mám!
K tomu, kdež já pohledím koli,
nikdiež mi nenie po vóli,
a kdež koli jdu, aneb sedím,
ve všem nedostatek vidím
a neviem, co tomu zdíti.
Sedím v psotě tepru jako v kvítí,
však mi se vždy ženiti chtělo,
již toho pyči, že mě hlava bolí i čelo.
Prvé sem záhe spat chodíval
a na den velmi dlúho léhal,
již pak jdu o puol noci
a vstanu před svítaním, a to v noci,
a žena mne počne tázati,
co mi se stalo, že mám obyčej tak ráno vstávati?
Já jí diem: „Ach, cos ty divná žena!
Toběť jest všecka jedna cena.
Leda já se s tebú vždy líbal,
ty netbáš, bych já zítra třeba žebral.
Musímť já ráno vstávati
a rozkázati, co mají dělati.“
A nechci jí pravdy pověděti,
že sem převzal přes třidceti,
ano mě již všecko mrzí,
ba, dobře na mě, když sem tak drzý,
jsa svoboden a nesvázán,
voženě se přisáhl bych, že tím budu zkázán.
Prvé než sem se oženil, dobře všady
zdálo mi se, bych měl města i hrady.
Již by mě všecko omrzelo
a se vším by mi teskno bylo,
zdá mi se, že mě všecko svědí
a že za každú latí jeden sedí.
Mnohokrát již sobě v noci myslím
že celú nic skůro hořem nespím,
co mnoho potřebuje a všady,
a co musím vydávati,
vezmi kde vezmi, vždy dokládati.
I ba, co sem toho často pykal,
že sem se v ten stav svatý dal!
Nejednú sem myslil sem i tam,
zdychaje, že sem nevěděl, kde sem sám,
mnohokrát že sem z toho nemocen byl,
nevěda co počíti, tak sem myslil.
A z toho sem počal mysliti,
avšak to jinak již nemuož býti,
již se jest odvážiti toho,
nechť jest z toho málo nebo mnoho.
