A v tom počech se velmi starati
a jako z toho rychle usýpati
i ležech tak ve mdlobě,
mysle těžce o psotě a o chudobě,
znaje to dobře, že smútí každého
starého i každého mladého
a podmaní pod se mnohého bohatého,
toho, ješto prvé měl dosti.
Onať jej všeho lehce zprostí,
i všeho veselé zbaví
a uškodí také i zdraví.
I položich se pod strom v trávu,
položiv pravú ruku pod hlavu,
i ležech jakožto v uotrapách
a mysle o rozličných psotách,
hledě na toho stromu ratolesti,
i poče mi se lecos hořem plésti,
to, což mi s psotú obecno bylo,
o tom mi se najvíc snílo.
A já se s čeledí vadím,
aneb někoho kyjem chladím,
že ztrh se několikrát, hlavu zvedech
a potom, zpodepřev se na strom, i sedech,
položiv hlavu opět k suku,
podloživ pod ni pravú ruku
a chtě rád odpočinúti,
zda by mě mohla tesknost pominúti.
A opět zdech, i počech sobě mysliti,
řka: „Čert li mi se kázal oženiti
a snad mi to souzeno bylo,
by mě tudy veselé zminulo?
Neb mi již draho všecko veselé,
jehož sem měl hojně, jako tito ptáčkové!
A již sedím v psotě jako v kvítí,
kterúž každý den musím míti,
a nemám v ničemž pokoje,
ještě vždy horšího se boje.
Jedno liť já musím slyšeti
a vida, že jest zle, i musím mlčeti.
Pravím, že bych k tomu již svolil
abych někde v klášteře byl.
A nenie zákona tak těžkého,
bych se radši nedal do něho,
asa bych této vší tesknosti zbyl
a potom bych as s Bohem byl.
I protož, pravím, s túto mú starostí,
že jest na světě pekla dosti
a strach i po smrti také
pro mé lání všelijaké.
Však nemám prostě nic, co potřebuji,
kterak já se bídný, psoty uvaruji?
A na krátce by co za peníz stálo,
neboť toho nenie, aneb velmi málo,
mis, lžic, telířóv, hrncóv i masa,
sádla, soli, chleba, slanin i másla,
toho nikdiež ničehož nenie,
ani sekyry k drvóm rubání.
A tak čehož potřebuji při hospodářstvie svém,
prostě mám nedostatek ve všem.
A neumiem o tom vymysliti,
co mám tomu učiniti,
ale nic v tom lepšího nenie,
bych mohl nechati ale myšlenie.
A již aby mi v tom teplo bylo,
co mé bláznivé ženěnie zamyslilo!
A byť mi bylo nynie voliti,
