Mládenec mluví:
K tomu já svolich bez rozpači,
a řka: „Když tvá milost ráčí
mně věřiti tak mnoho,
lečť živ nebudu, zaslúžímť toho,
a k tomu se vše státi má,
čehož koli tvá milost žádá!“
A než tu řeč právě dokonach,
že ji hned nahú uhlédach,
tak, jakž ji mátě urodila.
Co jest tepruv pěkná byla!
Ani čítal, ani jakž živ vídal,
ani živý člověk kdy slýchal
o člověku takovém,
tak ušlechtilém a tak pěkném!
Žádný neumí vymluviti,
co jest krásy mohla míti:
od vrchu hlavy i všecko tělo
žádné vady na sobě nemělo.
Ni živého ani malovaného,
neviděl člověka takového
nižádný živý, ani také já!
Buď žel, že jest kdy smrtedlná!
Já sem myslil sobě tak,
že jest najevě, mysle však,
a nemoha dočekati, aby lehla ke mně,
div se srdce nerozpučilo ve mně
celú hořící milostí pravú,
vida tak čistú ženu, zdravú.
A když již lehnúti měla,
vokolo sebe všady pohleděla,
a řkúc: „Věčný, milý bože,
tohoto mého těžkého hoře,
že pro milost čest, krásu i své jmění
dávám v jednoho muže svěření!
Ale poněvadž pak miluji jeho,
nepyči kusa jednoho toho!“
Požehnavši se i vkročí do lože mého.
I počech ji objímati s ochotným líbaním,
s přeochotným přitiskáním;
ana mne vždy pamatuje,
kterak mne velmi miluje,
abych pomněl na její čest,
kteráž mi od ní svěřena jest!
A já vždy kdes pěkně mluvím,
a proto vždy svého hledím,
zda bych ji mohl kolena rozložiti,
a mezi ně se rychle vložiti,
že mi přijde na to slovo, jakož praví:
„Chceš li mému, má milá, zdraví,
ať neshořím jako v ohni,
tehdy v stranu svú nohú pohni!“
I zapru se svú nohú ze spaní,
že třeskne, jakož s hřímaní,
a psíček, kterýž pod ložem ležel,
lekl se toho, křikem zúpěl.
A já procítiv, na loži sedech,
vohlédaje se, hlavu zvedech,
a než sem ku paměti přišel,
pohleděch – a já podušku objal
a sedím s ní jako omámený,
pravý blázen otřeštěný!
Jakú sem měl ve snách žalost,
mohla by přijíti z toho zlost,
že jest to najevě nebylo!
Tak mi se srdce zarmútilo,
jako by mi otec muoj umřel.
I vstav z toho lože, pryč sem odšel.
A protož ktož chce vesel býti,
ten musí snóm nevěřiti.
A má li kto najevě pěknú ženu,
nedávaj ji v žádnú cenu
a věř jí jako příteli svému celému,
a člověku velmi přemilému!
Miluj ji a ona tě také milovati bude,
a žádnýť jí z toho nesvede,
žeť bude do smrti věrná tobě
a nedáť tě žádnému zhyzditi sobě.
Pakli kto ženě své nevěří,
ať stává s oštípem u dveří
a k tomu ať jí jej v hrsti chová,
ještě dosti činiti má,
aby ona neučinila,
což jest sobě umyslila.
Protož ktož chce vesel bývati,
ten má své ženě věřiti,
aby vida, učinil se toho nevida.
Ujmeš sobě mnoho smutka