aby uměl panny, paní
jinak ctíti, kterážť se svěří!
A s mála bych šla hned ze dveří
a potud tebe prázdna byla,
kdyžť jest má čest nemilá!“
Paní mládenec:
„Má najmilejší, proč tak mluvíš?
Div jest, že mě tú řečí nezabíš!
Toť na mě právě hrom zjasna udeřil,
že bych tomu byl nevěřil,
abych měl dojíti této trti.
Nadál bych se spíše smrti!
A aby měla mysliti sobě,
abych já měl tvú čest tobě
najméně čím zkaziti –
račiž mi, má milá, jistě věřiti,
že bych radši stokrát umřel,
nežli o to se pokusiti chtěl!
A nevím, proč mi blázny dáváš?
Však ty svú čest v své moci máš,
a té chovaj, jak ty koli ráčíš!
Proto věřím, že se nerozpačíš,
a své víry také nezměníš,
ani slov svých proměníš,
s kterýmiž jsi k loži přistúpila.
Však viem, že pomníš, cos mluvila.
Ač sem to rád velmi slyšal,
ale byl bych se prvé nadál
smrti náhlé, i nětco více,
než sem tě uhlédal před sebú stojíce,
tak přepěkné stvořenie,
pro něž sem již v utěšenie.
Takéť sem byl v strachu dosti
a to jest svědomo tvé milosti.
Protož prosím, nemysl toho,
činíš mi tím smutku mnoho!
A rač ještě poslyšeti,
coť chci tepruv pověděti:
Prosím, paní najmilejší,
jako tvuoj ten najvěrnější,
kohož ty pravíš, že v srdci máš,
že mi toho užiti dáš,
a nechajíc všeho zdráhaní
lehni, má najmilejší paní!
A lehni, mé najmilejší srdéčko,
lehni, má přepěkná ženčičko!
A lehni, má najkrazší ruože,
neb mé srdce bez tebe býti nemuože!
Svlec se a lehni, má holubičko,
a polež mnoho neb maličko,
to buď všecko již při tvé vóli!
A což ty rozkážeš koli,
dokudž sem živ, tak má býti,
co chceš koli, to budeš míti
ote mne, a nic jiného,
podlé vuole srdce tvého!
A toť připovídám tobě,
žeť tě na vieru beru sobě
do tohoto lože svého!
A jsem li syn otce ctného,
a k tomu pod svú ctí a věrú,
i na svú duši to já beru,
žeť nic nepřekazím proti tvé voli,
než tak se zachovám, jak kážeš koli!
A bychť měl i hrdlo ztratiti,
dokudž sem živ, praviti“
[…]text doplněný editorem[77]chybějící folia 72 bis r, 72 bis v v restaurovaném rkp doplněna novým papírem
Mládenec mluví:
K tomu já svolich bez rozpači,
a řka: „Když tvá milost ráčí
mně věřiti tak mnoho,
lečť živ nebudu, zaslúžímť toho,
a k tomu se vše státi má,
čehož koli tvá milost žádá!“
A než tu řeč právě dokonach,
že ji hned nahú uhlédach,
tak, jakž ji mátě urodila.
Co jest tepruv pěkná byla!
Ani čítal, ani jakž živ vídal,
ani živý člověk kdy slýchal
o člověku takovém,
tak ušlechtilém a tak pěkném!
Žádný neumí vymluviti,
co jest krásy mohla míti:
od vrchu hlavy i všecko tělo
žádné vady na sobě nemělo.
Ni živého ani malovaného,
neviděl člověka takového
nižádný živý, ani také já!
