a své víry také nezměníš,
ani slov svých proměníš,
s kterýmiž jsi k loži přistúpila.
Však viem, že pomníš, cos mluvila.
Ač sem to rád velmi slyšal,
ale byl bych se prvé nadál
smrti náhlé, i nětco více,
než sem tě uhlédal před sebú stojíce,
tak přepěkné stvořenie,
pro něž sem již v utěšenie.
Takéť sem byl v strachu dosti
a to jest svědomo tvé milosti.
Protož prosím, nemysl toho,
činíš mi tím smutku mnoho!
A rač ještě poslyšeti,
coť chci tepruv pověděti:
Prosím, paní najmilejší,
jako tvuoj ten najvěrnější,
kohož ty pravíš, že v srdci máš,
že mi toho užiti dáš,
a nechajíc všeho zdráhaní
lehni, má najmilejší paní!
A lehni, mé najmilejší srdéčko,
lehni, má přepěkná ženčičko!
A lehni, má najkrazší ruože,
neb mé srdce bez tebe býti nemuože!
Svlec se a lehni, má holubičko,
a polež mnoho neb maličko,
to buď všecko již při tvé vóli!
A což ty rozkážeš koli,
dokudž sem živ, tak má býti,
co chceš koli, to budeš míti
ote mne, a nic jiného,
podlé vuole srdce tvého!
A toť připovídám tobě,
žeť tě na vieru beru sobě
do tohoto lože svého!
A jsem li syn otce ctného,
a k tomu pod svú ctí a věrú,
i na svú duši to já beru,
žeť nic nepřekazím proti tvé voli,
než tak se zachovám, jak kážeš koli!
A bychť měl i hrdlo ztratiti,
dokudž sem živ, praviti“
[…]text doplněný editorem[77]chybějící folia 72 bis r, 72 bis v v restaurovaném rkp doplněna novým papírem
Mládenec mluví:
K tomu já svolich bez rozpači,
a řka: „Když tvá milost ráčí
mně věřiti tak mnoho,
lečť živ nebudu, zaslúžímť toho,
a k tomu se vše státi má,
čehož koli tvá milost žádá!“
A než tu řeč právě dokonach,
že ji hned nahú uhlédach,
tak, jakž ji mátě urodila.
Co jest tepruv pěkná byla!
Ani čítal, ani jakž živ vídal,
ani živý člověk kdy slýchal
o člověku takovém,
tak ušlechtilém a tak pěkném!
Žádný neumí vymluviti,
co jest krásy mohla míti:
od vrchu hlavy i všecko tělo
žádné vady na sobě nemělo.
Ni živého ani malovaného,
neviděl člověka takového
nižádný živý, ani také já!
Buď žel, že jest kdy smrtedlná!
Já sem myslil sobě tak,
že jest najevě, mysle však,
a nemoha dočekati, aby lehla ke mně,
div se srdce nerozpučilo ve mně
celú hořící milostí pravú,
vida tak čistú ženu, zdravú.
A když již lehnúti měla,
vokolo sebe všady pohleděla,
a řkúc: „Věčný, milý bože,
tohoto mého těžkého hoře,
že pro milost čest, krásu i své jmění
dávám v jednoho muže svěření!
Ale poněvadž pak miluji jeho,
nepyči kusa jednoho toho!“
Požehnavši se i vkročí do lože mého.
I počech ji objímati s ochotným líbaním,
s přeochotným přitiskáním;
ana mne vždy pamatuje,
kterak mne velmi miluje,
abych pomněl na její čest,
kteráž mi od ní svěřena jest!
