Jižť mám chutně spomyšlenie,
ba, nast- nastojte, i v to voženěnie!
Ó, bych já se byl neženil,
této mnohé starosti byl bych pozbyl,
byl bych jedno staral o se sám,
a teď již s celú rotú psoty mám!
Toho jinak neumiem rozměřiti,
neb sem nechtěl žádnému věřiti,
mněl sem, že skrze ženitbu pánem budu,
teď na psotu jako na varhany hudu.
Bych měl provaz, již by se oběsil,
asa bych té starosti pojednú zbyl.
I počech sobě velmi těžce mysliti,
sem i tam se obraceti,
leže tu pod tím stromem,
řka: „Nastojte mně s tím mým domem!
Ba, by udeřil zjasna hrom
a zroskotal mne, i ten duom,
i ty churavé dobytky,
i mé všecky nábytky,
ba také mú ženu i s čeledí,
abych prázden byl vší zjedi!“
A v tom počech se velmi starati
a jako z toho rychle usýpati
i ležech tak ve mdlobě,
mysle těžce o psotě a o chudobě,
znaje to dobře, že smútí každého
starého i každého mladého
a podmaní pod se mnohého bohatého,
toho, ješto prvé měl dosti.
Onať jej všeho lehce zprostí,
i všeho veselé zbaví
a uškodí také i zdraví.
I položich se pod strom v trávu,
položiv pravú ruku pod hlavu,
i ležech jakožto v uotrapách
a mysle o rozličných psotách,
hledě na toho stromu ratolesti,
i poče mi se lecos hořem plésti,
to, což mi s psotú obecno bylo,
o tom mi se najvíc snílo.
A já se s čeledí vadím,
aneb někoho kyjem chladím,
že ztrh se několikrát, hlavu zvedech
a potom, zpodepřev se na strom, i sedech,
položiv hlavu opět k suku,
podloživ pod ni pravú ruku
a chtě rád odpočinúti,
zda by mě mohla tesknost pominúti.
A opět zdech, i počech sobě mysliti,
řka: „Čert li mi se kázal oženiti
a snad mi to souzeno bylo,
by mě tudy veselé zminulo?
Neb mi již draho všecko veselé,
jehož sem měl hojně, jako tito ptáčkové!
A již sedím v psotě jako v kvítí,
kterúž každý den musím míti,
a nemám v ničemž pokoje,
ještě vždy horšího se boje.
Jedno liť já musím slyšeti
a vida, že jest zle, i musím mlčeti.
Pravím, že bych k tomu již svolil
abych někde v klášteře byl.
A nenie zákona tak těžkého,
bych se radši nedal do něho,
asa bych této vší tesknosti zbyl
