To máš mú kratochvíl – leč ji uzřím,
tu najmilejší tohoto světa, mú radost!
Žádný mě nemuož utěšiti, než její milost.
A když se s ní zase shledám,
jakž najlépe umiem, své dobré jednám,
divy o tom rozprávěje,
jaká jest ve mně má naděje
a kterak jí přeje srdce mé dobrého,
že ji miluji víc, než se samého,
též i o tom, kterak po ní túžím
a v světě jí najradši slúžím –
to jí všecko oznámím já.
Ona dí: ‚Však víš, že sem já tvá,
hoře milostí po tobě, div neshořím!
By nevím, jak túžil, věrně se odvetím.
Nespím, nejím mnoho, ani pím,
ani vesela býti mohu, to vím.
A nechci, by mi v světě rovna byla,
by po svém milém tak věrně túžila,
jak já po tobě, mój najmilejší pane!
Když tě uzřím, mé srdce nahoru vstane,
leževši prvé v těžké nemoci,
neb sem túžila po tobě ve dne i v noci.
A když se s tebú, mój milý, shledám,
hlediec na tě, před tebú stojím,
ihned má žalost konec má
a srdce mé v radosti plá
a jsem vpravdě veselejší.
Než bych byla v ráji, s tebú sem radějši!‘
Já slyše od ní řeč takovú,
tu sem opět vesel znovu,
jako bych se znovu na svět zrodil,
poněvadž sem po ní věrně túžil.
Tu s ní mám opět rozličnú radost.
Cožpak škodí druhdy žalost
anebo časem po milé túžiti –
ktož má věrnú – jí poslúžiti,
znaje ji věrným srdcem k sobě?
Toť pravím, milá panno, vpravdě tobě,
že by to mohlo snadně býti,
nechtěl bych po ní túžiti,
poněvadž ji tak věrnú k sobě znám,
povinen sem jí i sobě sám
za víru věrně otplatiti,
a to mám z práva učiniti.
Když ji koli nevidím,
nic se za to nestydím,
že túžím po ní bez přestání,
neb ji miluji nad panny, paní!
Také jí to chutně dám znáti,
že jest ona mého srdce máti,
neb ona v mém srdci vejvodí,
a túženie se mnú pro ni za pasy chodí,
a aby tiem dobře jista byla,
že jí nenie na světě, by ji odstrčila,
neb jí v té víře do smrti setrvám,
a od jiné žádné lásky nežádám.
I mé srdce myslí, že se jest upevnila,
neb toho na mně její dobrota zaslúžila.
Jižť pravím, panno, vše, což ve mně.“
Tu promluvila opět panna ke mně:
„Pravý jsi vězeň, toť já vidím,
po tvých to řečech znamenám!
A jakž já slyším, že nejsi frejíř a milovník,
ale psanec, pravý nevolník!
Ačkoli o veliké milosti rozprávieš,
