dávám se i v myslivosti,
rozličné kratochvíle hledaje.
Přepřílišnú kratochvíl maje,
nic mě na světě nechce veseliti,
najmilejí mi, div se nepřetrhnu, túžiti!
Potom jdu k tanci mezi panny, paní,
hledě na ně, nemohu se zbrániti zdychání.
A čím je vidím veselejí,
tím víc túžím a jest mě tesknějí.
Vobejmúc mě mnohá, i dí:
‚Proč smuten, muoj milý, nyní?
Buď vesel, prosím tebe!‘
Diem jí: ‚Neblazň a nechme sebe,
neb mám pilně cos mysliti,
ano mi jiné, že mi se chce túžiti!‘
Tužť opět stojím jako vuol,
a jako by mne umřelo puol.
Buď já tu, aneb kdežkolivěk,
nenavede mě žádný člověk
na nic veselého a kratochvilného,
ani na nic k tomu podobného,
rovně vždy jako bez smysla chodím.
To máš mú kratochvíl – leč ji uzřím,
tu najmilejší tohoto světa, mú radost!
Žádný mě nemuož utěšiti, než její milost.
A když se s ní zase shledám,
jakž najlépe umiem, své dobré jednám,
divy o tom rozprávěje,
jaká jest ve mně má naděje
a kterak jí přeje srdce mé dobrého,
že ji miluji víc, než se samého,
též i o tom, kterak po ní túžím
a v světě jí najradši slúžím –
to jí všecko oznámím já.
Ona dí: ‚Však víš, že sem já tvá,
hoře milostí po tobě, div neshořím!
By nevím, jak túžil, věrně se odvetím.
Nespím, nejím mnoho, ani pím,
ani vesela býti mohu, to vím.
A nechci, by mi v světě rovna byla,
by po svém milém tak věrně túžila,
jak já po tobě, mój najmilejší pane!
Když tě uzřím, mé srdce nahoru vstane,
leževši prvé v těžké nemoci,
neb sem túžila po tobě ve dne i v noci.
A když se s tebú, mój milý, shledám,
hlediec na tě, před tebú stojím,
ihned má žalost konec má
a srdce mé v radosti plá
a jsem vpravdě veselejší.
Než bych byla v ráji, s tebú sem radějši!‘
Já slyše od ní řeč takovú,
tu sem opět vesel znovu,
jako bych se znovu na svět zrodil,
poněvadž sem po ní věrně túžil.
Tu s ní mám opět rozličnú radost.
Cožpak škodí druhdy žalost
anebo časem po milé túžiti –
ktož má věrnú – jí poslúžiti,
znaje ji věrným srdcem k sobě?
Toť pravím, milá panno, vpravdě tobě,
že by to mohlo snadně býti,
nechtěl bych po ní túžiti,
poněvadž ji tak věrnú k sobě znám,
povinen sem jí i sobě sám
za víru věrně otplatiti,
