ať by nás tuto někto neuhlédal,
snad by nás ve zlé domněnie vzal!
Takéť se s světlem nehodí jíti,
a potmě jda, mohl by se snad zbíti.
Protož učiň tak, jakž pravím,
však se zlých lidí viec než čerta bojím!
A protož učiň tak, jakž sem kázala!‘
Tu já vecech: ‚Má najmilejší, Buoh daj, aby mi zdráva spala!
Nežli by měla míti pro mě jakú řeč,
již já puojdu, ač nerád, preč!‘
Tu pak, o všecko konec majíc,
a dokonalú smlúvu znajíc,
kteráž se stala mezi námi,
tepruv se ochotně požehnámy,
řka: ‚Najmilejší, rač tě Buoh žehnati,
a tuto noc dajžť Buoh přespati
vesele a ve zdraví ráno vstáti,
i mnoho let a dobrých časuov,
a nám spolu dosti veselých kvasuov!‘
Tehdy ona, přistúpivši ke mně,
ochotně mě stiskne, že srdce ve mně
radostí plesalo, a že, bych nemocen byl,
zdá mi se, že bych se tehdy byl zhojil.
Tuť mě líbila ústky přepěknými,
rukama bílýma a přeušlechtilými
mnoho nastokrát mě obchycujíc,
praviec, že nad mě nemiluje nic.
Tu já, jsa v tak hořící milosti,
co najviec mohu, učiním jí k libosti.
A zdá mi se, že bych nechtěl ráje míti
za tu hodinu, když sem s ní, a mám preč jíti!
Ó, by ty sama panno, to viděla,
však by se tomu ráda podívala!“
Tuž mě opět panna otázala:
„Pověz mi, co sobě pak počínáš,
když se s ní na místo rozžehnáš?“
A že, požehnajíc tě, hledí po tobě,
co ty tu a tehdáž myslíš sobě
jda preč, a ona hledí za tebú –
tu túžení opět chodí za pasy s tebú!
A hned li tě bolí srdce tvé,
že máš zbaven býti té milé,
neznaje, dokud jí neuzříš,
ana tě miluje nad jiné, to vieš!
Pomyslíš li, řka: „Již jí nevidím,
již jí neslyším, ani s ní sedím,
a Buoh ví, kdy na ni opět pohledím,
na tu, jenž jest mého srdce radost,
ó, co máš, zdá mi se, tehdáž žalost!
I jest vpravdě nač pomysliti!“
„Panno, rač mi toho jistě věřiti,
že neumiem pověděti o tom,
jakú já žalost mám opět potom
od zdychání a od těžkého myšlenie!
Tuť se zrodí ve mně nové túženie
a rozličnú žalost plodím,
i toho skutkem dovodím,
že než ujdu čtyr kroků od ní,
div jest, že mi se srdce nerozskočí po ni!
Nechť se má mysl jak chce těší,
rozpláče se, viem, že ona slyší,
a vždy jdu předse, vždy sobě stýskaje,
sám k sobě mluvě a rozjímaje:
‚Ó, milý Bože, že se mám rozlúčiti
boje se zlých lidí řečí, že mám bez ní býti!
Však jistě za to hrdlo dám,
