tu mi jest hned ruky podala,
a podavši i přistúpila,
objavši mě mile i políbila,
a políbivši, takto mluvila.
Paní mluví:
„Teď jsi nynie se mnú, muoj milý, sám.
Přijde li kto, běda nám!
Hádaj, co by myslili sobě?
Vieť Buoh, že sem přišla k tobě
dobrým úmyslem, nebť věrně z srdce přeji,
a téhož se zase od tebe naději!“
„Ó, má najmilejší, krásná paní,
já sem se zapálil v tvém milování,
že hořím právě jako v peci!
Prosím tvé milosti, rač se svléci
a lehnúti ke mně sem!
Pustím tě pryč přede dnem,
a ještě dobře před svítaním,
žeť já ty všecky přeraním,
ktož by tvé pověsti strážce byli,
žeť nic neustřehú, byť se zpadati měli,
a že budem zatiem kratochvíl míti,
jakž jedno sami budem chtíti.
Tu tepruv milost srovnáme s milostí,
a naobjímáme se do sytosti,
a budem veselé spolu ploditi,
i všecko, což sluší k milosti, pósobiti.
Nevzal bych za to jmění všeho světa,
budu li tě míti vedlé svého boka!
Protož svlec se a lehni, mé utěšenie,
chceš li, ať neumru ohněm pravého milovánie!“
Paní mluví:
„Ó, milý bože, blázna takového,
kteréhož sem zvolila za milého!
By byl múdrý, nikdy by o to nestál,
aby mi mú milú čest odjal,
kteréž sem svěřila jako ctnému,
a ne jako lotru všetečnému!
Že mě chceš lúpiti ze cti bez lítosti,
buď Bohu žel mé milosti,
kterúž sem já k tobě měla,
a tě ve cti věrně milovati chtěla.
A tys pak nestydatý člověk,
že chceš mi zkaziti muoj mladý věk,
neohlédaje se na mé urozenie,
i na mú krásu i na mé jměnie,
na mú víru i na mú čest,
kteráž mi nade všecko mila jest.
Nebo čemu bych já na světě byla,
když bych od tebe cti zbyla?
Již by má krása platila málo,
kdyby mi se tak dálo,
jakož tvé bláznovství žádá,
a mne cti mé zbaviti strádá,
ješto by mi žádným zbožím nenahradil,
když by mě toho klénotu zbavil,
to, což by mi vzal malú věcí,
by se chtěl pro mě den ote dne séci,
a mohl pobiti vešken svět –
když by mi vzal mé cti květ.
Tak by tvá žádost netrefná zpósobila,
že bych sobě i všem v ohyzdu byla
a s mála bych jednu věc učinila:
hned bych potud s tebú nemluvila,
nechajíci tě v tom ustlání,
