a to mám z práva učiniti.
Když ji koli nevidím,
nic se za to nestydím,
že túžím po ní bez přestání,
neb ji miluji nad panny, paní!
Také jí to chutně dám znáti,
že jest ona mého srdce máti,
neb ona v mém srdci vejvodí,
a túženie se mnú pro ni za pasy chodí,
a aby tiem dobře jista byla,
že jí nenie na světě, by ji odstrčila,
neb jí v té víře do smrti setrvám,
a od jiné žádné lásky nežádám.
I mé srdce myslí, že se jest upevnila,
neb toho na mně její dobrota zaslúžila.
Jižť pravím, panno, vše, což ve mně.“
Tu promluvila opět panna ke mně:
„Pravý jsi vězeň, toť já vidím,
po tvých to řečech znamenám!
A jakž já slyším, že nejsi frejíř a milovník,
ale psanec, pravý nevolník!
Ačkoli o veliké milosti rozprávieš,
ale o radosti a veselí řídko zvíš,
neb jsi svázán tak od milosti,
ješto máš s ní pekla dosti
a velmi malitko utěšenie!
Jižť od tebe odpuštěnie
musím míti a pryč odjíti,
nelze mi zde déle býti,
neb sú lidé rozličných dómysluov,
majíc v sobě mnoho nepotřebných slov.
Snad by mně škodilo potom,
kdyby nás někto spolu uhlédal,
zlého by se o nás jistě nadál!
Ješto si ty, ani já nemyslil na to,
a bychme, neviem, jak, přisáhli za to,
že jsme tuto poctivě spolu byli,
oni by ztěžka tomu uvěřili.
Také neznám, bych tě co veselila;
spieš sem tě ještě rozsrdnatěla,
že se pálíš, jsa v túžení,
a hledě na mě i myslíš na ni
těžce, na tu, kterúž ty miluješ,
jakož o tom dosti široce vypravuješ!“
Tu sva oba zhuoru vstala
a ochotně se rozžehnala.
Podavši mi své ručičky,
k tomu přepěkné hubičky,
objímajíc mě, tak mluvila:
„Ó, bych já tak šťastna byla,
ať bych mohla pomoci
myšlení toho zbýti i tesknosti!
A bude mi toho vždycky žel,
že si vesel býti se mnú nechtěl,
maje mne tu vedlé sebe;
vždy pravils, že teskno tebe
po té paní, nic nemluvě o milosti.
Tuž já na tom míti dosti
musím a s tím pryč odjíti.
Ó, že já nemám ta býti,
abych já těšila srdce tvé,
aby zapomenul pro mě oné!
Žehnaj tě Buoh a rač dáti tobě,
aby tě to potkalo, čím těšíš srdce!
Přejiť toho jako příteli dobrému,
a chciť tě také poručiti srdci svému.
