a Pánu Bohu přísahám i slibuji,
že nechci míti rovného sobě,
by byl v světě věrnější než já tobě.
Uměl bych s ní rozmluviti
a proč tak toužím, oznámiti.
Budiž to poručeno Pánu Bohu,
že já sobě raditi neumím, ani mohu,
a zda by mi z toho pomohl, nežli ona.“
„A protož nemysli ty na to,“ vece panna,
„daj mi to znáti a s sebú mluviti,
kto ví, co komu kto spomuož.
Pověz mi, jestliže to býti muož,
a rozumíš li, jest li jí to pak vděk,
co ty se tuto trápíš kolivěk,
s tím túžením tvým a myšlením,
a také li si tak vážen v srdci jejím –
prosím, odpusť, že chci zvěděti!“
„Milá panno, račiž jediné poslyšeti!
Kterak míníš, nevím, právě li dorozumívám,
tak li, že by ráda viděla, jak se k své milé mám?“
„A já bych to ráda viděla,
a to sem se ještě otázati chtěla,
kterak tomu mám rozuměti,
prosím, rač mi to pověděti!
Mně se zdá, že víc žalosti míváš,
než, dokud si živ, radosti poznáš,
žeť bývá veselé příliš krátko,
rovně jako by byl její nebožátko.
A toto tebe ještě také táži,
velmi li ona sobě to váží,
když jí o své těžké milosti žaluješ
a že se po ní tak vaříš i pečeš –
čili se jí chce tomu zasmáti,
aneb zdali to u kumšt obrátí?
Jižť se mnoho a dost všetečně ptám,
ale neměj za zlé, neb’s se zmínil o to sám!“
„Ba, milá panno, coť mám za zlé míti?
Štatný sem, že mě chceš slyšeti!
Mohuť to přisíci a bez hříchu,
žeť ona z toho nemá žádného smíchu,
neb ví, že nekumštuji,
že ji nad vešken svět miluji.
A když se s ní kolivěk shledám,
vždycky ji k sobě vochotnú uhlédám,
bych jí neviem co chtěl pověděti,
hned mě jest hotova slyšeti.
A když ji najprvé uhlédám,
ihned jako noh před ní nemám,
pro velikú hořící milost.
Pohledě na její krásnú zpanilost,
neviem, co mám najprv promluviti,
studem sem něm a neviem, co činiti,
maje státi před ní jako dvořák,
i stojím jako lelek anebo žák.
A ona, vidúc mě tak utrápeného,
nedí mi žádného slova zlého,
ale ochotně mě přitulí k sobě,
řkúc: ‚Muoj najmilejší, coť škodí tobě,
žes tak velmi těžce smuten?
Nestaraj se, jedno buď ochoten
a buď vesel, však mě teď máš,
nic milejšího v světě nemám, to znáš!‘
Tužť mě nepřesta objímati,
k sobě přitiskati a ochotně líbati
těmi ústky čistými jako červená ruože.
Ach nastojte, muoj milý Bože,
