[8v]číslo strany rukopisulože, chtíc libě pospati, a tuť pod oknem k svému užasnutí onu nešťastnou píseň hřmotným hlasem zpívali[k]zpívali] zpjwati. „Nechmež, až dospívá, – pravil král k svojím přítomným, – pak[l]pak] gak jemu dáme někým lůžkem (tj. skřipci) posloužiti.“ Kdyžpak po dokonání vyslaní holomci jeho se chtěli chopit, dalo se umluvený znamení, a hned 400 mužův silných, majíce těžká kladiva v rukouch, byli pohotově a králi, pokudž jej se chopiti káže[m]káže] taže, že vyšturmují, vyhrožovali. Uleknutý král vydal jim sice zpěváka, však u sebe uzauřel ten zbůjný lid při první příležitosti potrestati. Položiv pak se na lože, celou tu noc hořem nespal, neb ta píseň zněla jemu ustavičně v uších.

Naráno o hodině 10., zasadiv se k dalšímu řízení, král ale (nastojte!) pany skladatele té samé písně žádali o výslech. Král tou náhodou tak se rozlítil, že, celý zsinav, je ihned svázati, bez všeho dalšího výslechu na Červený Hrádek u Poďous katanu doprovoditi a tam na skřipce táhnouti kázal. Havíři slyšeli i viděli sice, že nějací 3 lidé skrze katy na Hrádek se vezou, kdo by ale byli aneb proč, toho se domakati jim snadno nebylo. Předce ale vyslali některé na zvědy, kteří, přijdouce zpět, tu strašlivou novinu přinesli, že oni skladatelé té samé písně sou. A když prudce na [9r]číslo strany rukopisuskřipce taženi byli, pekař Šejnoha, jsa příliš outlého těla, v polo se přetrhl, druzí pak smrtí těžce zápasí.

Král plný prchlivosti hned zase odejel, přísný rozkaz tu po sobě zanechaje, by žádný z havířův z těch jim rozkázaných míst na krok pod strátou hrdla neodcházel, a tak teprv byli oni opravdu otrokami představených svých.

§ VI. Ouplné havířů pozdvižení.

Když tedy těžkost a křivda nejvyššího u nich dosáhla stupně, ustanovili prvně mezi sebou všichni společně z Hory vytáhnouti a pokudy jim opravdový výslech u krále zjednán nebude, pryč na jiné hory vlastnomocně se odebrati. Z té tedy příčiny srotivše se vespolek a jak s ženami, dítkami, tak i se vším jich nábytkem léta 1496. dne 7. července vytáhli jako válečné pod praporcem horničním v počtu okolo 6000 osob na vrch řečený Špicberg, mezi Kaňkem a Malínem, kdež se ještě toho dne hlubokými příkopy obhradili, tak sice by v čas potřeby mohli sebe na všecky strany hájiti.

Nyní teprv seznali pani horniční, jaké tu nebezpečenství jim hrozí, neb neměli za jiné, než že vesměs vymordováni a město jejich v zříceniny obráceno býti má. Pročež vrchnosti požádali měšťanů čáslavských a kolínských, zvláště