Ediční poznámka

Zásady transkripce

Text je transkribován podle obecných edičních zásad. Velká písmena jsou ponechána pouze u vlastních jmen a u slovního spojení Bůh Otec ve shodě se současnou pravopisnou normou (Bože Otče 12v). Vokalická délka samohlásek je opravena v souladu s běžným územ.

Rukopis není spolehlivý, u obou písařů se často vyskytují pravopisné chyby, např. slovo tehdáž je psáno tehaž 3r, slovo vyněti je psáno wynětiti 5r, slovo nenahraditelnou je psáno nechnahradiltelnou 8r, slovo káže je psáno taže 8v, slovo měšťanů je psáno Mneſſanu 15r.

Rukopis je pravděpodobně pořízen z nedochované předlohy, svědčí o tom nemotivované opakování některých slov (genž genž místo jenž 4v, byti, byti místo býti 10r, ſobě ſobě místo sobě 10v) nebo vložení části věty na nepatřičné místo a její následovné opakování (Panj znamenawſſe to, co oni w ſchuſkach gegich wyſilali mezy ne tagne ſſpehiře, kteři gim zaſe to, co oni w ſchuſkach gegich mezý ſebou rokugi wěrne donáſſeli 6r, Tato piſen ſložena byla w Praze od řeznjka Žiž, Martina od zlateho kola, a pekaře Schegnohi. Začatek gegi byl tento: Werni Křeſtane, ſilne doufegte, o Kriſtowe wečeři. Kral wědel o tom giſtotne, wſſak wte tak welike zbouřenoſti neduweřowal ſobě na nic w Praze od řeznjka hrdelňe ſahnouti 4v).

Rukopis byl psán současně dvěma písaři: písař A na 1r, 3r—15v, písař B na 2r—3r, 15r. Přestože oba písaři opisovali text ve stejnou dobu (svědčí o tom poznámka písaře B na 15r), pravopisná a hláskoslovná podoba textu se u obou písařů liší, proto zde bude popsána zvlášť.

Grafika a pravopis

Hláskosloví

Morfologie

Styl

Minydeho Stínání havířů u Poděbrad je nejrozsáhlejším a nejpodrobnějším literárním zpracováním této historické události. Při jejím psaní autor vycházel z úředních dokladů, starších historiografických zdrojů a pravděpodobně i vyprávění Josefa Františka Devotyho, tehdejšího faráře v Sedlci (nyní součást Kutné Hory), jednatele Matice české, člena Českého muzea a Dědictví svatojanského, autora a vydavatele několika spisů týkajících se historie Kutné Hory (viz o něm SVÁTEK, Josef: P. Josef František Devoty a jeho dílo. In: Východočeský sborník historický 2, Pardubice 1992, s. 221-222; HALBRŠTÁTOVÁ, Eva: K osobnosti J. F. Devotyho. In: Východočeský sborník historický, Pardubice 1992, s. 222 – 225). O tom, jaké informace sdělil Devoty Minydemu, se dnes bohužel dozvědět nemůžeme. Stejně tak není snadné dohledat městské knihy, urbáře a listiny, které sloužily autorovi Stínání havířů jako podklady. Explicitně odkazuje Minyde na dva zdroje: rukopis Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova, uložený v Národním muzeu (2r, pravděpodobně jde o sign. V C 11), a Kalendář historický Daniela Adama z Veleslavína (11v). S velkou mírou jistoty můžeme říci, že Minyde používal také Kroniku českou Václava Hájka z Libočan, kterou kladně hodnotí ve svém díle Kronika Poděbrad. Dalšími zdroji byly pro Minydeho nadpisy v poděbradském kostele Nanebevzetí Panny Marie a přípisky na dobových obrazech.

Na Dačického Paměti se Minyde odvolává už v úvodním Ponavržení: …pan Dačický z Heslova, který času toho živ byl, všecky ty téměř osoby jakožto spoluouředlník města Hory Kutné osobně znal, viděl a pro paměť zaznamenal, mně v tom nejvíce posloužil 2r. Není nám známo, zdali Minyde opravdu nevěděl, kdy kutnohorský kronikář žil, nebo komentář o domnělém osobním svěděctví Dačického použil pouze jako stylistický prostředek k přesvědčení čtenáře o důvěryhodnosti svého textu. Záznam o „bouřce havéřské“ nepatří totiž Mikuláši Dačickému z Heslova, nýbrž jeho dědovi Bartošovi z Práchňan. Jde tedy skutečně o vyprávění pořízené očitým svědkem a zárověň o první zaznamenání této události. Z textu Bartoše z Práchňan, editovaného Dačickým, přebírá Minyde především základní rámec děje, styl vyprávění však mění a značně beletrizuje. Lze to demonstrovat na příkladě epizody o Prokopu Kroupovi. U Bartoše z Práchňan čteme: Že nadepsaný Prokop Kroupa, když mluvil hlasitě k těm zbouřeným havéřuom, maje říci „však vám páni nic zlého nepřejí“, i podřekl jse, a snad z strachu a leknutí řekše: „však vám páni nic dobrého nepřejí“; pročež jse tíž havéři více bouřeli, křičíce: „však my to hrome prve víme“. Z čehož vzešlo přísloví: „A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa, stoje u kamenného sloupa.“ (MIKULEC, Jiří (ed.): Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Praha 1996, s. 90). Ovšem Matěj Minyde vypráví anekdotu jinak: …vyšli páni na vysokou paulač, pan Kroupa ale dolů mezi ně. A smrtedlnou ouzkostí se třepa, u jednoho kameného sloupce se postavil. Začátek jeho řeči měl býti tento: „Co počínáte, co před sebe berete, však vám páni nic dobrého nepřejí!“ „Ba! Pohromu! Dobře pravíš“, vzkřikli všichni jednohlasně a, tleskajíc rukami, se na místě rozešli. Kroupa pak tu u sloupu stál, co ohromený. Páni skřípěli naň zubami a jeden z nich pravil: „Ten pan Kroupa mluvil zhloupa, stoje u kamenného sloupu“, kterážto průpověď i jeho potomkům k hanbě se dlouhý čas pamatovala. 6v-7r. Autor zachovává jádro původního textu, ale ve snaze učinit příběh zajímavějším pro soudobého čtenáře jej ozvláštňuje podrobnějším líčením (vyšli páni na vysokou paulač, pan Kroupa ale dolů mezi ně 6v-7r, tleskajíc rukami, se na místě rozešli 7r), metaforami (smrtedlnou ouzkostí 7r, skřípěli naň zubami 7r, stál, co ohromený 7r) a synonymií (Co počínáte, co před sebe berete 7r), byť mají jeho umělecké prostředky často konvenční charakter. Minyde zvyšuje expresivitu i u výroku havířů: původní „však my to hrome prve víme“ nahrazuje slovy „Ba! Pohromu! Dobře pravíš“ 7v, používá přitom zvolání Ba! (je možné, že slovo Pohromu ve verzi Minydeho bylo inspirováno výrazem hrome z textu Bartoše z Práchňan). Změnu lze pozorovat i v případě závěrečné prupovídky o Kroupovi. Minyde mění rytmus verše, zkracuje jej a činí jej snadněji zapamatovatelným: místo původního A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa čteme u něj Ten pan Kroupa mluvil zhloupa 7r. Neinterpretujeme zde vypuštění části textu, obsahující pointu príběhu (Prokop Kroupa… maje říci „však vám páni nic zlého nepřejí“… podřekl jse), protože k němu mohlo dojít v důsledku písařské chyby.

Stejný postup využívá autor při modifikaci epizody o ševci, dochované pouze v přípisku na zadní straně obrazu, představujícího popravu havířů. Přípisek z r. 1781 praví: Král Vladislav přijda do Hory Kutný, tam na Vlaským dvoře hospodou byl; nějaký švec tu píseň, kteráž prv od téhož krále zapovědina byla, pod okny jemu zpíval, jehož král do vězení dáti poručil. Dozvěděvše se toho havíři, okolo 500 se jich na dvůr vlaský sešlo, zpívaje piseň předešlou, pokudž jim toho vězně nepropustí, že krále vyšturmujou, jsou vyhrožovali. Od té doby říkají ševci havířům „Bratří“. (HELLICH, Jan: Příběhy havéřského kostelíčka Nanebevzetí P. Marie za mostem v Poděbradech. Nymburk 1922, s. 12). Tento kratičký záznam, který původně dokonce neměl vztah k historii stínání horníků, integruje Minyde do svého textu a tvoří na jeho základě celou kapitolu:

Když tak o tom vespolek se radili, přistoupil k nim jakýs švec příjmením Kmoch, muž velice opovážlivý. Ten promluvil k celé té společnosti takto: „Bratří! Když mě zastanete, bych hrdla neztratil, chci jemu u večeře onu píseň pražskou, kterouž on pod hrdlem zapověděl, pod jeho oknem zaspívati. A zdaž může býti již větší pro něho msty, když sezná, že silnější jest mocnost rukouch vašich nežli jeho zákonové? A zvíte, žeť se zdaří.“ I zalíbila se všechněm řeč ta a dali jemu toto za odpověď: „Ačkoliv dle práv a svobod našich žádný z ševců bratem naším nesměl se jmenovat, ty pak, když toho dovedeš, nejen ty, ale všichni ostatní tvého řemesla mají se vždycky s námi bratrovati. Nestrachuj se tedy, my v soukromních zálohách budem v počtu 400 na dané sobě znamení očekávati, ty pak jen bezpečně a neohroženě spívej.“ Bylo to v čas letnic. Král, položiv se o hodině 11. na své lože, chtíc libě pospati, a tuť pod oknem k svému užasnutí onu nešťastnou píseň hřmotným hlasem zpívali. „Nechmež, až dospívá, – pravil král k svojím přítomným, – pak jemu dáme někým lůžkem (tj. skřipci) posloužiti.“ Kdyžpak po dokonání vyslaní holomci jeho se chtěli chopit, dalo se umluvený znamení, a hned 400 mužův silných, majíce těžká kladiva v rukouch, byli pohotově a králi, pokudž jej se chopiti káže, že vyšturmují, vyhrožovali. Uleknutý král vydal jim sice zpěváka, však u sebe uzauřel ten zbůjný lid při první příležitosti potrestati. Položiv pak se na lože, celou tu noc hořem nespal, neb ta píseň zněla jemu ustavičně v uších. 8rv.

Autor nejenom komplikuje původní zápletku a pravděpodobně náhodnou událost proměňuje v záměrnou pomstu havířů králi Vladislavovi, ale také značně rozšiřuje text a obohacuje jej o detaily (švec příjmením Kmoch 8r, Bylo to v čas letnic 8r, Král, položiv se o hodině 11. na své lože 8rv), přímou řeč („Nechmež, až dospívá, – pravil král k svojím přítomným“ 8v), hodnoticí adjektiva (muž velice opovážlivý 8r, zbůjný lid 8v), přirovnání (silnější jest mocnost rukouch vašich nežli jeho zákonové 8r), synonymii (bezpečně a neohroženě 8r, lůžkem (tj. skřipci) 8v) a konvenční metafory (celou tu noc hořem nespal 8v, ta píseň zněla jemu ustavičně v uších 8v).

Přímé citace z historických zdrojů se u Minydeho vyskytují poměrně vzácně. Nejčastěji cituje autor přípisky z votivné tabule z r. 1666 s motivem stínání havířů, srov. „Nešlechetný a zradný hejtmane, kterak jsi sliboval, že jim o hrdlo nic nebude a selhal jsi!“ (HELLICH, J.: Příběhy, s. 12), „bože Otče, který víš i znáš jednoho každého křívdu, račiž rosu nebeskou seslati a naši nevinnou krev smýti“ (HELLICH, J.: Příběhy, s. 12), u Minydeho „Ó, ty, zrádný a nešlechetný hejtmane! Kterak jsi sliboval, že se nám nic hrdlum státi nemá a selhal jsi.“ 11v, „Bože Otče, který víš a znáš jednoho každého křivdu, rač ty rosu nebeskou seslati, ať naši nevinnou krev ze země zmeje.“ 12v.

Hájkova Kronika česká a Veleslavínův Kalendář historický slouží pro Minydeho převážně jako zdroje informací, na citace z nich nebo jejich modifikace, jak tomu bylo u Bartoše z Práchňan, v textu Stínání havířů u Poděbrad nenarazíme. Pozoruhodná je ale u Minydeho kritika Veleslavínova Kalendáře (Veleslavín praví v svém Historickém kalendáři na ten samý den, že co žádali správy křesťanské před smrti užíti, nechtěl jim toho hejtman dopustiti. Patrně jest to ale omyl 12rv). Podobné kombinace beletristických a vědeckých prvků v rámci jednoho textu jsou příznačné pro raně novověkou a raně obrozeneckou historiografii, mj. pro Novou kroniku českou Františka Martina Pelcla, jíž měl Minyde v oblibě.

Pro dobové historiografické texty je také charakteristická snaha autora o přesnost (Jiřík z Kunštátu, rytíř, pán na Poděbradech a roku 1459. skutečný korunovaný král český, zemřel 1471., zanechav po sobě dvouch synů, totiž Viktorína a Jindřicha, který jemu splodila první jeho manželka Kunegudy ze Šternberka, dcera pana Smila ze Šternbergu, on tehdáž byl nejvyšší purkrabí praský 3r), která v kontextu příběhu může mít také amplifikační povahu (zvláštní miláčkové knížat minsterbergských, tak jakž je samý zde v staré knize pamětní od r. 1494. v obnově záduší libické jmenují: „Věřící milí naši“ 12r).

V příběhu o stínání havířů najdeme ještě další prvky příznačné pro raně novověké texty. Patří k nim synonymie, jak vysvětlovací (kovkopy neb havíři 4v, čelné, to jest starší 6r, jistbu neb místo, kde čeleď zámecká k jídlu se scházívala 10r), tak amplifikační (nesváry, různice i zákeřnictví 4r, Hlad a nedostatek 6r, zkáza a záhuba 6v), dále najdeme v textu několik případů incrementa (nejen jejich obyčejné schůsky přísně zapovídali, nobrž i vyjíti z města neb jich chatrčí docela zameziti se snažili 6r, od začátku máje měsíce žádný déšť nesprchl, země na mnoha místech hluboce se pukala, řeky, potoky, ba i studnice skůro docela vyschly 13v), místy rozvinutého jinými tropy a figurami, například metaforou nebo přirovnáním (Hlad a nedostatek rozmáhal se, chuť k práci zacházela, pláč hladových dítek co ostrý meč pronikal srdce otcův i matek 6r).

V jednom případě používá autor i řečnickou otázku: „Hoden jest, bychom se jemu na nějaký způsob pomstili“, pravili ostatní. Však ale v čem? A jak? Toho žádný nepronesl 8r.

Zajímavé je užívání mluvených prvků v přímé řeči. Objevují se zde příznakové syntaktické konstrukce (Po hříchu, – pravil Opat, – zle jest 7v, Nic se vám hrdlům vaším státi nemá 10r) i oslovení (Bratří! 8r, Nu tak, hejtmane 13r).

Styl Stínání havířů u Poděbrad má výrazně archaizující charakter, což se projevuje na všech jazykových rovinách. Hláskoslovné, morfologické a lexikální obecně české prvky se v textu vyskytují pouze ojediněle. Ke znakům vyššího stylu patří například již zmíněné hyperkorektní tvary a užívání výhradně podoby jest slovesa být ve 3. osobě singuláru prézenta.

Na rovině syntaktické jsou typickým prvkem vyššího stylu dlouhé věty, jimiž se autor pravděpodobně snaží napodobit humanistickou periodu (Na skutecžne prawde ať žadny nepochibuge, neboť sem geg ne gen zhodnowěrnych spisowateluw, ale y cžeho se w Starych Knjhach gak auředlnjch tak take Mněstskych naleztj, a wihledatj dalo, w gedno snesl sám osobne dwakrate w Hoře Kutny y Maline ano y take postawu Malinskeho hlidacže Roku 1412 při Hrachu ditky Hawiřske honiczeho wiobrazenau ocžite widel, a od tamnjho Pana Dewoty Faraře, a drahoczeneho Cžecha welmy mnoho se dozwedel, wzlasste pak Pan Dacžiczky z Heslowa ktery cžasu toho žiw byl, wsseczky ty temneř osoby, gakožto spolu auředlnik Mněsta Hory Kutne osobne znal, widel a pro pamnet zaznamenal mně wtom negwicze poslaužil, když spisy geho skrze Slawne Muzeum Praske od Rukauch mogich přisslj to buď tedy dostj řecženo o přiběhu toho skutecžne a nepochibne prawdě za kterauž každemu hotow sem gakožto spisowatel se zodpowidatj Kroniky Podiebradske kteraž v Slawneho Cžeskeho Muzeum od Roku 1825 zachowana gest. 2rv). Pro potřeby edice jsme přizpůsobili délku vět dnešní syntaktické normě.

Dalšími častými archaizujícími jevy v Minydeho textu jsou postavení slovesa na konci větného celku (Celé město užaslo, vidíc toto shluknutí, a nejináče se každý domníval, než že mordy a pálení v jich myslech se kuje, špehýři též nemeškali jak radu města, tak i mincovní obšírně o tom spraviti 6v, Král plný prchlivosti hned zase odejel, přísný rozkaz tu po sobě zanechaje, by žádný z havířův z těch jim rozkázaných míst na krok pod strátou hrdla neodcházel 9r) a postpozice adjektivního přívlastku (stavům českým 3v, čtvero články pražské 3v, na Dvoře vlaském 7v, mocnost rukouch vašich 8r, řeč ta 8r). Zvratné zájmeno se tíhne k postavení u slovesa (Čehož on tak velice se ulekl 4r, u jednoho kameného sloupce se postavil 7r), avšak může se nacházet i v jiných částech věty (zvlášť když obviněný se znáti nechtěl a se na rozsudek hraničný odolával, musili se někteří z okolních pánů, jenž s nimi mezili, k vyšetření téhož činu dostaviti, na jejichžto úsudek již dále nebylo lze neb tak lehce se odolati, poněvadž mocnost jejich na celou zem českou se vstáhnouti 5r).

Za zmínku také stojí slovesa a slovesné konstrukce, na přelomu 18. a 19. století již pravděpodobně zastaralé (na hrdle trestán byl 4v, tu svůj byt zarazil 5v, dajíc jich k sobě na Dvůr vlaský povolati 7r, pikati 10v).

Jazyk textu odpovídá stavu češtiny přelomu 18. a 19. století.

Vybraná literatura

DUBSKÁ, Alice: Proměny jedné hry. In: DUBSKÁ, Alice (ed.): Mathey Minyde. Čarodějník Barnabáš a Meroenes aneb Zavinšovaná princezna. Praha-Trutnov 2007.

HELLICH, Jan: Příběhy havéřského kostelíčka Nanebevzetí P. Marie za mostem v Poděbradech. Nymburk 1922.

ŠMÍD, Luděk: Lidoví kronikáři středního Polabí II. Lidoví městší kronikáři Matěj Minyde a Ferdinand Janák. Poděbrady 1968.