žádavše, do toho času neobdržěli, to tento, krátcě promluviv, slavně obdržal. Každý kající znamenaj našeho milého Spasitele divnú ščedrost. Lotr prosieše, aby naň jen zpomenul, ano mu pak Spasitel nadto vše hřiechy odpustil a věčný život dal.“
Když ty všecky věci přějidú, uzřěvši to Matka božie, ano sě lid židovský do města vrátil, s svatým Janem pod kříž přistúpi, s žalostným hlasem zaplakavši, svého syna v truchlú tvář vezřěvši, poče k němu tak mluviti: „Mój synu přěmilý, běda mně, smutnéj matcě, tak truchle tě na kříži vidúce, vezři na mě jedinú, utěš svú matku sirú!“ Tu těžcě na zemi padši, žalostivým pláčem omdlevši, poče sama k sobě mluviti a řkúc: „Kam sě jest děla má všecka útěcha, v niežto sě mé srdce radováše tej noci, kdyžto tě běch porodila? Ta temná noc byla od nebeského blesku osviecena, ano anděli sě pod nebesa vznášějíc, slavně zpievajíc, tvú svatú milost chváléc a řkúc sladkými hlasy: Chvála buď v nebeskéj výsosti bohu. A již v tvú svatú tvář hlédaji, ana zbita, zeplvána, ztrýzněna, tvoji světie rucě i nozě nelítostivě přibitie k kříži, na tvém svatém těle cělého miesta neviděti.“ A když rozličně tu kvielivši, vstavši nahoru i poče opět v jeho svatú tvář hleděti. V tu dobu Ježíš vida svú matku v takéj hroznéj žalosti, propovědě k niej, chtě ji někak utěšiti, a řka: „Ženo, aj toť syn tvój.“ Tu praví svatý Krysostomus: „Ó, milý Ježíši, kak s to hrubě k svéj matcě promluvil, ež s tvú milú
