milú matku ženú nazval! Vědě, ež s to proto učinil, ež nebieše tehda čas k ní promluviti sladcě, ani jie milú matkú nazvati. Nebo čím by byl tehdy milostivějie k ní promluvil, tiem by byl věcší žalostí jejie srdce krojil.“ Potom vezřěv na svatého Jana, vecě: „Aj toť matka tvá.“ Jako by řekl: Jměj o niej péči jako syn o svéj miléj matcě. Od té hodiny vzal ji svatý Jan na svú práci a jí pokorně slúžil. V tu hodinu Matka božie opět na zemi padši omdlela. A jakž svatý Jeroným píše: „Na ní plášč z plátna skrájěný, jakžto nynie v Římě panie nosie, jenž ji všicku i s hlavú přikrýváše. Ten vešken svatú krví s kříže tekúcí bieše zkrvaven, ež na šlojieřík procházieše.“ Opět vstavši, poče naň žalostivě hlédati.
V tu hodinu pro velikú bolest svých svatých jiezv zavola Ježíš velikým hlasem a řka: „Bože mój, bože mój, proč s mne tak ostal.“ Jakžto by řekl: Bože Otče, velikému s utrpení mé tělo poddal, jako by na mě nic netbal. Málo potom pomeškav, Ježíš řekl: „Žieziv sem, točíš píti mi sě chce.“ Tu praví svatý Bernart: „Ó, milý Ježíši, o kříži trpkém nic nedieš, korunu bodlivú na svéj svatéj hlavě trpíš, jedno na žiezi voláš a řka: Žieziv sem. Bych tebe otázal, milý Spasitele, co žádáš, čeho si žieziv, vědě, ež by řekl: Žádaji všěch svých hřiešníkóv spasenie, toho sem žieziv, proto trudně tuto hroznú smrt trpi.“
Protož, každý hřiešný člověče, hledaj i znamenaj, ješče je vždy žieziv, žádajě tvého spasenie. Ó, kak nemilostivý budeš, když mu píti nepodáš skrzě svého
