jemužto jmě Longin bieše, přivedú k Ježíšovi. Ostrým kopím jeho svatý bok otevřěl tiem úmyslem, byl li ješče živ, aby nikak živ neostal. Tu, jakžkolivěk Jesus mrtev bieše, však přěs přirozený běh z jeho svatého boku tečieše krev a voda. Nepraví, by kopím udeřil ani proklal ani ranil, řekl: „Jeho bok kopím otevřěl, aby tiem rozuměti dal, ež sú otevřěna ta vrata přěsvatá, skrzě něžto sedmera svatost nám na spasenie moc přijala, bez nichžto žádný nemóž spasen býti.“ To jeho svatého boku otevřěnie dávno jest bylo znamenáno u prvých Mojžiešových knihách. Tu sě píše, ež bylo přikázáno, když by Noe dělal koráb, aby na bocě korába učinil okonce nebo dvercě, jadyž by všel do korábi všeliký národ přěd potopú sě ukryti. To okence neb ta vrátcě znamenají Jezukristova boka otevřěnie, skrzě něžto sbožná duše vendúci, jeho svaté krve prolitie pamatujíci, přěd potopú toho hřiešného světa sě ukryje. Tu také praví svatý Krysostomus: „Tekla krev nám na vykúpenie a voda našim hřiechóm na omytie.“ A jakž praví dávné písmo, že ta krev, po kopí plovúci, k Longinově rucě přijide, a když rukú očí dotekl, jenž slep bieše, inhed prozřěl.
V ten čas dva z Ježíšových učenníkóv, Josef a Nikodemus, s odpuščením Pilátovým jeho tělo s kříže sněmše, v čisté prostěradlo obinuvše a podlé obyčeje židovského vonným kořením okladše, v rov v noci vložišta, v němžto nikda ižádný neležal. A tu kámen veliký na jeho rov vložišta. Tu praví Anzelm, ež tu Matka božie bieše a to
