[52r]číslo strany rukopisuA čakajme bez rozpači i žádajme, aby nás sám svú vláští milostí navštievil tak, jakož by nám bylo hodno, aby s námi ráčil tu svatú svatbu dokonati! Neb netolik jen v onom světu dává sě svým milým Hospodin; kakžkoli tam teprv plné bude to dánie sebe sbožné duši, však i zde ještě počíná toho někdy něterá duše v kakéms okušení darem zvláštie milosti jeho pochutnávati. A ež i to jest kakés spojenie s Bohem duše, nechť řku, což moha, o tom, asa u Písmě od svatých slýchav, když sem sě vzmienil o dokonání svatby nebeského chotě s chotí jeho.
Nenie mi snadné to, co bych chtěl, a pravějie řkúc, nelze j’ mi toho. Neb jakož die svatý Bernart, toho, ješto sě v duchu děje, nelze j’ řečí vypraviti, ale duchem móž toho býti božím darem okušeno. Neboť jest to skrytá manna, jinýť nepozná té sladkosti, jen ktož ji vezme. Divnéť jest a skryté to utěšenie, když Hospodin ráčí svú chot, duši sbožnú, svú milostí zvláští, aby ji utěšil, navštieviti, a aby ji vzbudil k většiemu sebe milování. Té řku duše, ješto čakajíc svého[bg]svého] ſwe milého chotě, nechce sě v jiném těšiti utěšení, jediné v něm. A tak odtáhne svú mysl od tohoto všeho světa, když tak divně Hospodin a pochotně k sobě jedinému roznietí milost jejie, tak ež i sama vyjde z umu svého a zapomene všeho jiného, jediné ež bude žádost jejie v tom kakéms milosti spojenie s Bohem rozniecena, a rozum projesněn divně nad běh zdejší, a vešken vnitř člověk nevýpravnú radostí obveselen bude. Takť o tom mluvi, jako když slepý o barvách, o nichž jest slýchal, ale svatí, zkusivše něteří něco toho, psali o tom, jelikž mohli. A tak Hugo v svém upokojení s duší jako rozmlúvaje, píše v svých knížkách, jako by duše řekla k němu: I co j’ to tak sladce pochotného, ješto mne vnitř dotýká někdy, a tak mě prudce popadne a tak lahodně, ež tak divně odejde i sama od sebe, od své jsúc mysli odtažena. A obnovím sě v kakés proměně a dobře mi býti počne. V svědomí vesela budu a
