[238v]číslo strany rukopisuže jí jest to ztratiti; onomu nepřejíc, by sě toto neb toto dostalo; ono by chtěla takto neb takto; onde bolest nedá odtuchy[hc]odtuchy] od tucha. Avšak neřku, by nemohl Bóh i z těch něterých k spasení přivésti, sbera duši jeho v jednu chvilku od toho rozbroje ode všeho, aby mohl svým duchem, když chce a komuž chce, tak statečného pokánie vlíti, jakež druhý jedva v dlúhém času bude jmieti. Jako j’ učinil onomu lotru. Ale takéť řku, ežť sě toho nemnoho děje. O jedinémť to praví písmo ve všech knihách Starého zákona i Nového, že j’ takým pokáním najposledy k spasení přišel. Protož každý buď pílen, aby losu svého, když tě čím zove v los svatých Pán Hospodin, neobmeškával. Viz, byť něterá věc z těchto devieti tebe neobmeškala, aby z těch nebyl, ješto Boha rozhněvali, ež Bóh die v žaltáři o nich, jiným hroze: Dnes uslyšíte li hlas jeho, neroďte zatvrditi srdec vašich; podlé dne toho na pusti, v němž mě hněvali otci vaši, jimž jsem přisáhl v svém hněvu, ač vejdú, točíš ež nevejdú v mé odpočinutie. A také aby z těch nebyli, o nichž die ve čtení Kristus: Jistěť vám pravi, i jeden z těch, ješto zváni a nepřišli, neokusí mé večeře. Ale ať neskonám řeči v tak žalostném, i toť řku: Ktož svój los přijme, pójde po tom povolání, jímž jej zove Hospodin k losu svatých, tenť věčně bude požívati té večeře. Neb die Kristus: Já stojím u vrat a tluku; ktož mi otevře, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnú. Neb zde dává svým navštievením pochutnati v náboženství své dobroty, z něhož člověk příde prospievaje k losu odplaty mezi blažené podlé zdejšieho zaslúženie u věčnú radost. Amen.