[229v]číslo strany rukopisui bude opět dar božie milosti vzbuzen v tobě, a veselejie i kypřejie poběhneš opět. Donidž jmáš milost v náboženství, tak jměj, až by nemněl, by to dědičsky jměl jako z práva, aby sě pak viece než třeba nezamútil, kdyžť brzce ten dar bude odjat. Neb ta proměna ne k horšiemu bývá našemu, ale činí Bóh nás tiem múdry; a snad někdy větší nám skrz to příde prospěch, když tu milost potratíme, než v útěše náboženstvie. Neb jelikož nám z jednoho ubude utěšenie, tolikež z druhého přibude nám zaslúženie z bázni a z strachu božieho, z těžkosti práce, když pracijem, chtiec též nalézti, z tesknosti a z túhy, potom ze vzdychánie srdečného a z pokory. A tak, ač srdce někdy svú pochotností Duch svatý i nedotkne, však bude v srdci v skryté milosti, když nedá sě vzdřémati a usnúti s oněmi pannami nemúdrými, ač jako chot prodlí nebo ženich ne inhed přída, a bude vzdycháním častým probúzeti srdce po milém túhú. A tak což záleží na nás, abychom i té svatosti účastni byli, jmajíc Duchem svatým to utěšenie, stójme po tom! Najprvé hřiechu sě střězme! Takť die Písmo, ež v tom těle, ješto j’ hřiechóm poddáno, nebude bydliti Duch svatý. Druhé, milostí k světu nevelnujmy, ať by z nás svět nebyl! Neb die Kristus: Svět nemóž vzieti Ducha svatého ani vie jeho. Třetie, dalme sě od neupřiemosti, nebuďme srdce neupřiemého! A čtvrté, skroťme myšlenie marná, rozbrojná, ješto běžie bez rozumu! O tom dvém také die Písmo: Duch svatý odejde od neupřiemého a vzdvihne sě od myšlení, ješto jsú bez rozumu. I die k tomu svatý Bernart: Ač nemyslí kto, by chtěl od sebe Ducha svatého odehnati, však to móž svú vinú