člo[135r]číslo strany rukopisuvěčí přirozením, vláštíť bude myslí obklíče ji teskností, obrazy postav někakých, jakž vie on, kto j’ posošen k čemu, jelikož však jemu bude přepuštěno; jakož člověk, nevejda v kóň, ale obklíče, uzdú uvieže a hýbě, pobádaje, bude jím vlásti. A lečť to črt zpósobí skrze melankolí, jakož lékaři řiekají, leckterými mokrostmi zahnilými, činíť to ku posmievaní člověčí duši, aby ji trýznil, až by nemohla rozumu svého užívati. Jakoť i ve sně takými věcmi, když nemohú viece, mysl potkyšijí. Neb nemóžť viece, nežliť mu přězřěno bude. A já mním, ež všeliká nemoc, všeliký neduh, všeliká mieška v přirození a v dobrém pořádu jest ďábelským pósobením; ale tomuto tak příkrému, v němž sě zlost a chytrost ďábelská jako najzřědlnějie ukazuje, řiekáme, ež jest takého člověka zlý duch obsědl. Ale jakož jest řekl syn svatého Augustina Deodatus, a to j’ slovo svatý Augustin vážně přijal: Kto j’ ten, ješto by nejměl duchu nečistého? K tomu řekl svatý Augustin: Jelikož rozuměji, dvojím činem slove, ež má někto nečistého ducha, aneb když zjevně změšije rozum a zatmí, postavy obrazóv[du]obrazóv] obrawow někakých svú lstí uveda, a zabyla, nesmyslna učinie člověka, vzbudie v něm, ež bude jej třieti žádost nepořádná a bude teskností a zabylstvem trýzniti mysl jeho; anebo pak druhým činem slove duše nečistá, když sě zprzní hřiechy a rozličnú nepravostí a bludem, mohúc rozumu užívati. I tiežiť tebe, synu Deodate, kto má duch nečistý, ten li, jehož ďábel zjevně trýzní, čili ten, ješto j’ svú duši hřiechy zprznil? Kto liť sě zdá, by nejměl duchu nečistého? A on odpověděl: Ten by nejměl nečistého duchu, ktož by čistě bydlil. A svatý Augustin opět die jemu: Koho mieníš, by čístě bydlil? Toho li, ješto nehřěší, čili toho, ješto sdrží sě od skutku tělesného,