[123v]číslo strany rukopisuv Boze, správné jest, aby taky ztratil Boha. Ale ktožť ztratí Boha milostiva sobě, nikakežť neujde jeho hněviva. Tyť řeči svatý Augustin mluví.
Protož když příde skonánie zlých veselí a vše sě jim obrátí v hořkost, cožkoli jměli k svému pokoji, toť sě jim jich útěcha ohořičí v kramolu, v lopoti a v hroznéj čtici, anoť i sám s sebú, i druh s druhem leptati sě nepřestane, že jsú kdy došli toho hoře, že j’ kdy byl kto komu ku příčině té hrozné túhy, že jsú kdy bláznovému veselí dali svoji srdečnie oči oslepiti, aby k konci neviděle, zdali by byli vystřiehli sě té své čtice. Ó, co j’ jich již sešlo, bujných mládcóv i mladic, ješto bujiechu také na světě i masopusty svým veselím ozdobováchu a nemniece, by to jim tak skoro spadlo! Avšak jim spadlo a jiným sě takéž stane. A protož ktož bujie tohoto masopusta bez božie bázni neb kdyžkoli, v marném veselí tohoto světa lutové naděje klada sobě a úfaje, jako by svým smyslem, svým úkladem i Boha mohl oklamati, a jako řka: Nechť nynie pojměji své útěchy; potom nechám, až stár budu: a kto je vie, staráš li sě, čili snad vzlúpie tě za mladu hlíza neb smrt jiná, jakož sě stává nejednomu? Co li vieš, které budeš, stár jsa, mysli? Ač by již stár byl, když v jednom za mladu a za síly netbáš na Bóh, v starosti budeš v druhém netbati. Protož řku takovéj duši: By věděla, co příde na tě, tak by sě bláznově netěšila; ale skryto j’ to před očima tvýma, a ne bez tvé viny. Neb ta nemúdrá duše, ješto j’ sě poddala tomuto světu, v světských sě rozkošech rozpustivši, sama sobě zakrývá oči, aby k konci neviděle. A tak neupatří toho zlého, co na ni příde, až sě v ni[dl]ni] nye i uvalí z nedojiepie; neb nechce toho obmysliti, ješto zdejšie veselé zamúcije. A když tak v útěše tohoto světa ulehla j’ všecka, což jiného řéci, jen oči sobě zastřěvši, jde k svému
