[123r]číslo strany rukopisusyny, ješto jsú v tobě, a kámen neostane tebe na kameni. Ó, smrti, nepravému člověku, ješto viece svět miluje nežli Boha a jest v pokoji a v sboží, kak jest hořko na tě[dk]tě] ſye vzpomenúti; avšakž snad by lépe bylo, by na tě čěstějie vzpomínali! Ale nechať tě, jakž chtiec, s očí opovrhú srdce svého, i poslé jim na oči přídeš a súžíš je svú hořkostí, ež jsú nechtěli v svéj bujnosti v den svého pokoje na svój sě poslední čas, na čas velikého nepokoje rozmysliti a radše chvilku potruchleti s spravedlnými, nežli chvilku pobujeti a pak vklonúti v také hoře. Taková duše zdeť má svój den, když bez strachu veselí sě v marných věcech, konec své žádosti v tom kochání uloživši, když jde sbožie jako z vody, když v čest povzdvihne ščestíčko světské, když bujie v mladosti krásnéj a zdravéj, líbosti v rozkoši těla svého povolijíc, strachu smrti a súdu božieho nedopustiec k svému srdci. Ale vše sě to jim ohořičí. Neb těch den skonánie vezme a nastane den spravedlných, ješto zde trpie pro spravedlnost a truchlejí, ješto zde dne svého nechtěli jmieti v marnosti a v křivém zabylstvie, když sě jich truchlost v radost obrátí, v den božieho okázanie zlým i dobrým. Neb ten den večer učiní a skonánie dní a pokojí všěch hřiešných a bude počátek dne věčného pokoje a útěchy všěch, ješto úfali ve jmeno božie a nezřěli k nestatečnosti ani k zabylstvu křivému. Neb Pán Hospodin jest všěch sbožných utěšitel, ješto sě dává jedinké těm, jakož svatý Augustin pokládá, ješto pro věčné utěšenie [utěšením]text doplněný editorem tohoto světa pohrdují. Neb ktož sě zde těšie nestatečnému, božieho utěšenie nejsú hodni; ale ktož zde trpie, budú s Bohem utěšeni. Ižádnýť nemóž v obém světu utěšen býti, anižť sě móž kto i zde, i tam radovati. Ale ktož chce jedno jmieti, mušíť druhé potratiti. Ktož v čem jiném viece sě chce těšiti než