[109r]číslo strany rukopisuspieše ten peniez odplaty a postava svrchovánie příde každému, a spieše sě každý přiblíží k okrúhlosti plné cělosti života, života právě duchovnieho, jakž zde móž býti. Nebť nic jiného nenie, ež každý najposlé peniez vezme, jen ež ve všech svých čitedlnostech postavu a obraz v okrúhléj věčnosti všeho svrchovánie budem jmieti.
A poňavadž té cělosti svrchované dojíti máme aspoň a tam v životu onom, abychom tu mieru, kterúž zde odměříme plnú a natlačenú, ana sě až osípá, tak vrchovatú zbožného vzěli obdarovánie přeščedrého: počněm zde s pomocí jeho táhnúti sě, jakž mohúc, k dokonání té cělosti! Protož dělajíc z toho penieze u vinnici boží, najprvé máme hlédati, abychom mohli poznati, co j’ božie vóle, a tu poznajíc, po ní svú vóli opraviti, a pak svú mysl obykajíc v šlechetnostech, k žádosti věcí nebeských roznietiti. A pak po téj žádosti dobréj věčných věcí máme také své čichy a od těch věcí, ješto nejsú zápovědné, odtahati, abychom mohli těch věcí žádost, ješto neslušejí, jakž najdál mohúc, pohasiti. A kto toho nevie, ež to vše pomocno jest k vzdělání vinnice duchovnie, i upřiemost poznánie pravdy, i opravenie vóle, i žádost věcí nebeských i utrpenie čichóm tělesným i uskrovněnie tělesných žádaní? Jest pak o těch dělníciech té vinnice zvláště znamenati, ež čím který příde pozdějie, tiem pracije lehčenie. Neb čím den prospěchu našeho dále roste, tiem slázež slázež jest obyčej jmieti v šlechetnostech; a čímž viece sě skrovní tělesná žádost, tiem břiemě dne a horko těžké méněž méněž jest nám těžko. Neb jelikž roste milost duchovnie, s tolik nám ubývá tělesné práce. Bude milostí pochotno jho a břiemě lehko, ješto j’ sě zdálo dřéve velmě těžko. I to j’
