vpadli v slepotu rozumu potuchlého, ež nemóžem pravdě rozuměti, mušíme věrú najprv hledati pravdy. A tak vstanúc, ruku dadúc vodičovi, mušíme projíti vše hubenstvo, v něž jsme vpadli, až i smrt také, abychom poznali, kam jsme upadli a odkud nás Bóh opět vyvedl. A najprv řku: Skrze vieru máme vstáti a přijíti ku poznání pravdy, ješto najprv věřiec, ež toto j’ tak pravda a toto tak, má nám pravda míla býti. A pak, když uzříme a poznáme plnost a pravdu všie pravdy, tehdy netolik nám míla bude, ale ta milost až v nevýpravnú obrátí sě rozkoš. A ktož zde věrú pravú ku pravdě spasitedlné nepřistúpie, nemohú svého vykúpenie vděčni býti. Tak řku: Svého, ež mohlo by jich býti, kdyby uvěřiec k tomu milostí a vděčností přistúpili. Ale úfajíc, by viděli, nedadie sě vieře vésti, i padnú těžce, ež světlo pravé viery přišlo na svět, a oni viece milovali tmu svého rozumu slepého než světlo viery pravé. A tak Kristus jest mnohým ku padení a mnohým ke vstání, oněch tvrdostí k uvěření a těchto pochýlením a obrácením srdce ku pravdě.
Druhéť miením ukázati, ež správně budú v pokutě, ktož nepřijmú viery pravé, a ti zaslúžie cti a chvály, ktož přijmú. Neb kakžkoli máme najprvé k uvěření božie milosti darem vnitřní pomoc, ješto jej dává těm, nad kýmž sě ráčí smilovati, však dal jest a uložil znamenie, ež móžem po nich poznati, že j’ viera křesťanská pravá, a tak utéci před zástřelem věčné smrti. Ale protiv těm znamením zlí mluviec, viery nepřijmúc, správně vpadnú v pokutu. Dobře řku: Znamenie dal; ale neohlásil, neukázal zevně toho všeho k rozumu, což věřiti máme, ale tak to zjednal, aby pravda viery něco zevna byla a něco utajna, aby skrze to, že j’ něco rozumu ukázáno pravdy u vieře, v nás byla viera posilněna k těm věcem, ješto jsú skryté, a skrze to,
