králové, vzal rúcho pokánné, popela na svú nasuv hlavu a boží hněv tiem odvedl, ješto by nebyl [mohl]text doplněný editorem královú mocí odvésti jeho. Též králová Hester chtiec boží pomoc obdržěti lidu svému, složila králové rúcho, oblekla sě v rúcho smutku, popela na svú hlavu nasypala, postila sě, po těch miestéch chodiec, kdež byla vesela bývati obykla, naplnila [jich]text doplněný editorem svých vlasóv, škubíc je s sebe. Modlila sě Bohu i uslyšána. Bóh skrze ni utěšil svój lid. Ten také popel dává sílu protiv hřiechóm. A tak die David: Popel sem jedl jako chléb. Ktož chléb jie, posilu béře; a ktož má v paměti, že j’ popel a v popel sě navrátí, béře také posilu protiv hrdosti a bujnosti. I máme podlé kostelnieho ustavenie, v srdce pokoru vezmúc, přistúpiti i na své hlavy popel vzieti. Z toho pak dvého třetie bude, ež vidúc, ež nás hřieši naši dělé s Bohem, a znajíc sě, ež jsme popel a nestateč, budem každého svatého pomoci žádati, aby za ny prosil Boha, ješto jsú darem božie milosti statečně sě doslúžili božie milosti. A toť tré má první záloh býti našeho postu: poznánie, ež nás hřieši dělé s Bohem, a poznánie i pamět, ež jsme popel a v popel sě navrátíme podlé těla, a žádanie svatých pomoci před Bohem. S tiem pak máme póst přijieti, o němž die prorok: Zvučte v trúbu na hoře Sion, ať póst svatý učiněn bude, jakož sem řekl na počátce.
Trúbať zvučí na hoře Sion, kdyžť káží kazatelé v kosteléch, póst provolávajíc a učiec, kak držán má býti. A já ač hoden nejsem miesta toho, však z milosti přezřěno j’ mi, ež sem rád od mladosti učené slyšal i statečné kazatele, abych v starosti s tiem jměl kratochvíl, ješto píši. I mienímť dnes nemlčeti, nebť jest znamenitý den, v póst vnikujíc, ale umyslil sem, abych o utrpení pověděl
