neb proviniti, nestojiec v počatém dobrém, ež by nebylo na tom sbožném kvasu věčně býti, kdež u věčném pokoji Kristus své zsadě, každého v hodné cti jemu, jda bude jim pochotnost nebeské radosti rozdávati. Protož zovme toho milého přietele modlitvú i vší žádostí, milujme věrně spasitele svého a budem od Otce jeho milováni; a přídúť k nám a učinieť u nás bydlo, a dadieť nám svój duch zde k utěšení, ještoť u nás ostane a v nás bude a všemu nás naučí potřebnému k spasení. A pak v svój čas ten host drahý takéť nás odzove a budem s ním kvasiti věčně v radosti královstva nebeského. A toho nám pomoz, Hospodine!
První středu v postě.
Zvučte v trúbu na hoře Sion, ať póst svatý učiněn bude! Miesto epištoly čtu řeč proročí, řeč tuto; neb dnes póst dní čtrdcát máme počieti. I vidíme dnes věci něteré znamenité v kostele: Jedno, ež jsme oponú od oltáře velikého odhrazeni; druhé popel béřem na své hlavy; třetie jmenujíc svaté, k každému voláme, aby za ny Boha prosil. Toť nenie nikteréž darmo. Nechť krátce dotknu každého toho, než o postu v delší řeč vejdu. Skrze to, ež nás opona dělí od oltáře velikého, rozumějme, ežť nás od Boha dělé hřieši naši, jakož die svatý Augustin: Hřieši moji dělé mezi mnú a tebú, Hospodine. Protož své hřiechy máme příčinú ku postu. Ješto pak na hlavy popel béřem, jest napomenutie ku pokoře, abychom pomniec, ež jsme popel a v popel sě máme navrátiti, hrdosti k mysli nepřipúštěli. A také máme toho svědečstvo z Písma, ež pokora ta, ješto sě kto jmá za popel, jakož i jest, s postem zbavuje hněvu božieho. Aj, král z Ninive, když volal prorok, ež sě má město převrátiti, vzal pokoru s postem; složiv rúcho
