co ve mně Hospodin mluviti bude. Mnozíť sě zapalijí těmito řěčmi, ale druzí je v sobě pohašijí. Již mnohého v srdci třieti bude, ano tiem vnitřním mluvením Bóh napomíná: É, že tohoto neb tohoto neostaneš! É, že tohoto neučiníš! Jest pak čtvrtý čin mluvenie božieho k sbožnéj duši, ješto j’ neobvázaná milostí jinú, jediné jeho, když tú svú duchovní milostí při ní bude, rozum osvietě, vóli roznietě a pamět drže, by jie nic v tu chvilku neodtrhlo, a tak bude k ní mluviti. Tenť čin divně zapalije. O tom mluvení die Jeremiáš: Od hlasu mluvenie velikého hořal oheň. Miení velikým mluvením tento čin čtvrtý mluvenie božieho, že j’ najsvrchovanější. O tom tak zvláštiem a zapáleném náboženství die svatý Bernhart: Bóh jest duch a duše jest duch. Duch a duch duchovně mají své jazyky, jimiž mluvie mezi sebú a ukazují sě sobě, ež jsú s sebú. Jazyk boží jest z milosti jeho vnitřnie k duši ochotenstvie a duše jazyk jest zapálenie v náboženství. A tak mluvenie božie jest vlitie daru milosti jeho a odpověd duše svědečností dívanie tak veliké věci. Protož když čteš neb slyšíš, ež Bóh a duše mluvíta spolu, nemysl sobě, byť tu tělesní hlasové byli, ale znamenaj, ežť duch mluví, a to mluvenie duchem má býti rozuměno.
Třetie z tohoto, ješto sem řekl na počátce, znamenati jest, več pak to zapálenie dále vejde, neb co učiní. O tom by mnoho mohlo býti pověděno, ale jedno vezměm najvětšie z toho, ež to horúcie zapálenie mezi Bohem a duší učiní ščastnú kakús jednotu, jakož toho podobenstvie v přirození ohně viděti móžem. Tu vidíme, ež svú mocí oheň jako v sě obrátí tu věc, ješto ji zapálí, ež ta věc v ohňovéj postavě bude. Aj, železo črné a studené, dotud je bude páliti oheň, až bude barvu i horkost ohňovú jmieti. Též o drviech neb o čemžkoli.
