poddá sě tomu, tak uvieže obyčej, ež bude mnieti člověk, by mušil to, jemuž jest přivykl. Protož, nechce li kto uvázán býti, najsnáze by sě počátku obránil, ač vóle pochce nehodnému, by inhed, neoblíbě toho, proměnil sě, zlého neobliboval pro líbost pravdy. Pakliť již přistúpí líbost zlého neb nehodného, ještě člověk nesluž líbosti nepořádné, odtrhni sě od toho, ještoť rozum, ež zlé jest, ukazuje, ať tě obyčej zlého neuvieže. A pakli by již i zlý obyčej uvázal, ještě jej ztrhaj a dobrým přemoz obyčejem! Toť jest prvnie, ješto příslušie, aby právě byl svat učiněn svátek, diela nečiniti robotnieho, točíš hřiechu. A ktož móž jmieti pokojné bydlo, bez práce potřebu jmaje božím zpósobem, a viece sě má střieci poroby hřiecha; neb prázdného zvláště hřiech láká. A tak die žaltář: Nejsú v práci lidské; proto je jest držala hrdost. A z té pocházejí jiní hřieši.
Druhé sem řekl: V svátky chodie lidé v čistém rúše; i obecně prázdni čistšie mají rúcha než ti, ješto mušejí pracovati. Protož pomněte i podlé tohoto podobenstvie své odpočinutie svato učiniti, čisté rúcho jmějte! Rúchem čistým mienímť, aby svědomie čisté a dobré jměli, ne šeředné hřiechy. Jistě jakož většie hanba někomu, ješto nenie hlinák, zhliniti sě, než hlinákovi, ješto sě muší s hlinú obierati, aneb zčrniti sě většie hanba, nejsúc uhléřem, než uhléřovi: Takež většie hanba jsúc prázdnu světa a mohúc jeho prázdnu býti i plésti sě v svět a býti šeřednu poškvrnami tohoto světa. To rúcho také, v němž má svátek v mysli poctěn býti a odpočinutie svato učiněno, netolik má od šeředných poškvrn čísto býti, ale aby nebylo také i zežvané. Zežvanéť bude, nebude liť to dobré, ješto kto činí, ztaženo k Bohu
