mušejí tieže trpěti na onom světě. A ten křivý prorok viz, by neumřel v hřieše, ež jest lež lidu prorokoval. I řkuť já, ež pořádné utrpenie s rozumem, ne bezpřémné má každý přijieti, jakž stav jeho, jakž síly a zdravie jeho položenie, a ovšem tento čas tak znamenitě dáni k utrpení […]text doplněný editorem Takť die písmo: Ta duše, točíš ten člověk, ješto nebude súžen utrpením, sejde z lidu.
Jižť pak oněm dřevním řečem odpovědě těch, ješto dějí: Z postu najmenšie jest odplata. Když jest najmenšie, tedy jest. A ež věčně bude tráti čest, ač i z malé odplaty, již ta věčná čest, ež viec a viec bude, z té dlúhosti veliká a velmi veliká bude. Ale nezdajť sě malá věc trpěti pro Bóh protivné, libého utrpěti. Byť k tomu milost nepodnesla, kto by trpěl? A když z milosti pójde utrpenie, nebudeť malé. A milostť jest nechtieti Boha rozhněvati, chtieti nalézti milost jeho. A buďž, ež by byla z postu malá odplata, ale zbaví veliké pokuty, ješto by v ni vpadl, ktož by z netbánie kostelnieho ustavenie nedržal postu. A ješto na svatého Pavla řeč sě utykuji, ješto die, ež ta utrpenie k málu jest užitečna, tomu j’ to psal, ješto přieliš sobě činil utrpenie, a již maje skroceno tělo. A tu pak chválí, že j’ milostivá dobrota a šlechetnost ke mnohému jest užitečna. Neb bývá, někto jsa utrpením ukruten sobě a těžek, bude i jiným ukruten. I táhne od toho svatý Pavel. Neb takým lépe by bylo, by menšie jměli utrpenie, aby zda k jiným byli ne tak hněvivi a ukrutni. A tak i skrze onoho proroka, skrze Izaiáše, ješto die Bóh: Zdali j’ to póst, ješto jsem jej volil, súžiti duši přes den?, též miení. Neb o tom prvé mluvi, ež ve dnech svých postóv svú vóli mají, postie sě k sváróm a k hádaní, núzie jiné a řkú: Postili jsme sě, a Bóh nás nechce uslyšeti. K tomuť pak die Bóh: I zdali j’ to ten póst,
