slyš, ež die písmo: Pro nespravedlnost bývá královstvo z jednoho lidu do druhého přeneseno. Coť řku králóm, páni to též znamenajte, i každý, ktož má jiné pořéditi! Každýť má najprvé své srdce, aby spravedlivě jiné pořiedil, v spravedlnosti ustanoviti. Králova stolice má býti vzvýšena spravedlností, i nemá král býti nespravedlný; neb jiné nespravedlné má hubiti. Spravedlnost králova jest i jednoho mocí bezprávně netisknúti, mezi lidmi, nedržiec strany, súditi rovně, pře sjednávati, nedostatečných brániti proti křivdě, zlé trápiti, dobré ctíti, nevýšiti marných, šalovných neznabohóv, kostela brániti, chudým almužnú pomáhati, úřady zemské spravedlivým porúčeti, staré, múdré, střiezvé, bývalé a věrné rádce jmieti, s takými sě věcmi neobierati, ješto k čáróm a k kúzlóm příslušejí, v Bóh úfati, silnu býti u vieře křesťanské, hněv v sobě krotiti, Bohu poklonu činiti v určené časy. Tyť věci a takovéž i zde činie krále šťastna a po tomto životu věčného královstva dovedú jej. A když který nedrží té spravedlnosti, často i zde přepúštie Bóh na jeho královstvo rozličné rány a někdy nedá po něm dětem jeho neb vnúčatóm kralovati. Ano Písmo svědčí, ež pro hřiech Šalomúnóv odtrhl Bóh stranu královstva od syna jeho; ale pro šlechetnost Davidovu ještě, že j’ vnuk byl jeho, ostavil při něm jednu stranu. A pak nade vše po životu tomto zlým mocným silné a veliké budú muky.
Ež pak tento král Kristus nenie král světský, to j’ i sám řekl: Královstvo mé nenie s tohoto světa. Ale jest král věčného, pořádu plného a utěšenie onoho královstva nebeského, plnú moc maje v světském královstvu i v pekelném, což chce, vzbrániti, což chce,
