i v svátky v mysli nemají Boha, netbají, by den odpočinutie svého svat učinili, až v té lenosti túha je bude [jmieti]text doplněný editorem, i pojdú k tancóm do krčem, zajdú v frej, v klevety, v svády, tak ež črtie, nepřietelé lidští, mohú sě těch svátkóm posmievati, ež viece hřěšie, než ne v svátky. A ktož pokoj jmajíc, netbají Boha, těch hořkost bývá v jich pokoji najhořčejšie, ež v najvětšie hřiechy zacházejí. Ale i to také znamenajte, ež, ktož by chtěl své odpočinutie svato učiniti, móž na tom vzíti naučenie, aby duchovně držal sě toho podobenstvím, jakož tělesně lidé světie svátky: Prvé jest, ež v svátek přestanú lidé od diela robotného; druhé v čisté sě oblekú rúcho; třetie scházejí sě na besědu; čtvrté zovú sě kvasit a hojnějie pokrmu lahodného požívají.
Najprv sem řekl: V svátek světiec přestanú od diela robotného. Na to zřéc, ktož chce svato své odpočinutie učiniti, má najprvé přestati od hřiecha. A co j’ porobenějšieho, než hřiechu slúžiti? Hřiech tak člověka porobuje, ež člověk sám svój nebude, ale činiti bude, což hřiechu libo. Zdali nebývá, ež, když co nehodného učiní někto, ež sě zle zvede jemu, a někto bude řéci jemu: „I proč s’ to učinil?“, odpovie: „Tak libo bylo hřiechu mému“? Aj, ežť hřiech sobě vrobuje lidi! A tak jest pravda: Ktož činí hřiech, sluha jest hřiechu. I jest najprvé toho porobenie prázdnu býti, ktož chce právě světiti svátek a svato své odpočinutie učiniti. Ještěť řku: Kohožť hřiech drží svým řetězem uvázána, v těžkémť jej drží porobení a v smrt táhna. A jakož svatý Augustin pokládá, tak sě ten počíná řetěz: Najprvé sě počne zlá vóle; a když té člověk neprotiví sě, pak ke zlé té vóli přistúpí líbost; a ktož slúží líbosti, příde k tomu obyčej; a když člověk poddá
