pracijí v svéj chodbě, až svú cěstu i skonají. Též i my máme učiniti, aby nám neminula i jedna chvilka bez užitka. Protoť jest mnoho toho, v němž móžem odplatu hromazditi, abychom bez přěstánie, ač ne v jednom, ale v druhém vzdy odplatu hromazdili. Neb z úmysla pravdy pro Bóh, jenž jest všie pravdy pravda, světské věci pósobiti odplata jest; modliti sě Bohu hlasem odplata jest; v nábožném myšlení býti, písmo čísti neb slyšeti, jiné vésti, učiti – vše j’ odplata; trápiti tělo, aby nebujalo, aneb pro pokánie odplatať jest. A kto by vše početl, čím vzdy móžem odplaty z božie milosti přičíněti? Ano, když nic nemóžem učiniti, snad ustavše, a s rozumem podobně odpočíváme, i tiem odplatu hromazdíme. I nemoc trpiec, i zdravie hledajíc neb chovajíc v pořádném běhu, jsúc v boží milosti vždycky […]text doplněný editorem[100]chybí snad „jdem(e)“ k svrchniemu Jeruzalemi, ve všem hromazdiec odplatu. A protož nám die svatý Pavel: Ktož jie, Bohu jez, a ktož nejie, Bohu nejez. A die opět: Leč piete, leč jiete, neb cožkoli jiného činíte, všecko čiňte ve jmě božie.
Třetie ukázal sě Kristus v svéj postavě učenníkóm již k skonání dne. Neb die čtenie: Když pozdě bylo, všel Ježíš dveřmi zavřěnými a stal mezi učenníky a řekl jim: Pokoj vám. Točíš nepřišelť sem s nepokojem, ale abych vás sjednal v jednéj pravéj vieře a potvrdil, vzdvihl naději vaši a v milost vzbudil. To, ješto sem řekl: K skonání dne, nemiením konce, ale aby v nich duchovnieho dne utěšenie dokonáno bylo, točíš doplněno neb svrchováno. Přišel tak a ukázal sě jim v svéj postavě, ež jsú, jej poznavše, inhed radost jměli, u vieře sě ustanovivše, v naději utvrdivše a v milosti zapálivše. Neb bez toho trého nemóž býti pravá radost. A v tom sú inhed potvrzeni, jakž sě j’
