jim ukázal Kristus v svéj postavě a tak dokonal, doplnil v nich utěšenie a radost dne toho duchovnieho, kakžkoli plnost zdejšieho utěšenie jest jedva malý počátek utěšenie věčného onoho. V tom podobenství, když již Kristus na počátce dne duchovnieho zahradníkem sě ukáže v něčiem srdci, ež bude svú milostí kliditi jako zahradu srdce jeho, ukáže sě pak i pútníkem, ež přivede jej k tomu a naučí, co na statečné pútníky slušie; a když věrně a snažně bude v tom člověk pracovati, dokoná v něm svú milost, dá jemu té pochotnosti pochutnati někdy v někakém drobti, k níž putuje. Ukáže sě, jako vyjda proti jemu, v téj postavě ne tělesnému oku, ale srdečnému, ež bude moci zvláští jeho poznati milost a ochotnost, a radostno bude srdce jeho, v rozumu jsa projesněno z božské jasnosti a božskú milostí roznieceno v milosti, a z té divné pochotnosti božské nic nedrže v svéj paměti, jen tu božie pochotnosti kakús sladkost nevýmluvnú, jako by řeklo: Ó, kak s’ dobrý, Hospodine, ó kak jest tvój duch přepochotný! Dajž nám sě toho nasytiti, Hospodine, v svém královstvu, kdež by nám té radosti nic na věky neodjalo! Amen.
V sobotu po velicě noci.
Jakž jste slyšěli v dřevní řeči, ež jsú mlazší Kristovi radostni byli, uzřěvše Krista, an v svéj postavě ukázal jim sě, ale ež radost bez zapálenie milosti nemóž býti, slušie to znamenati, kak sě rozmáhá zapálená a hormo hořície milost k Bohu; druhé, odkud takové vycházie zapálenie; a třetie, več pak to zapálenie dále vejde. O tom trém chci dnes k vám řěč jmieti. Neb tyto dni všecky nevážím jen za hod jeden, v němž z mrtvých vstav Kristus, svým sě ukazoval mnohokrát učenníkóm, donidž nevstúpil na nebesa. A čteno jest dní těchto, ež biechu mlazší řekli Ježíšovi: Zdali nebieše srdce naše zapáleno,
