lidské chvály, ale pro pravdu, pro milost boží, ješto jest všie pravdy pravda. Ktožť své chlúby hledá z svých dobrých činóv, chtě chválu od lidí jmieti, ztratíť nebeskú odplatu, chvályť nebude jmieti od věčné pravdy. Dieť Kristus: Vizte, by své spravedlnosti před lidmi nečinili; praviť vám: Tacíť sú vzeli svú odpatu, točíš tu lidskú chválu, ješto mine, a nebudú věčné jmieti. Dieť svatý Augustin: Ktož z kterýchžkoli božích daróv ne božie, ale své chvály hledá, již jest ten lepší, ješto chválí, nežli ten, jehožto chválé. Neb tomu, ktož chválí, líbí sě dar boží v člověce, ale onomu viece, než dar boží, lidská chvála. Protož potřebieť jest dobrým úmyslem svú zahradu ohraditi, aby neztratil, což by v ní dobrého rostlo, a smierností, aby vše v své hodují mieře rostlo, a sstálostí, aby nesstálost počátku dobrého nepotvořila. Neb sstálost má korunu vzieti, ješto slíbena počátku, a nesstálost v počatém dobrém smiech učiní nepřátelóm a věrným přátelóm žalost.
Druhé sě jest Kristus ukázal v pútničí postavě oněma, ješto šla cěstú, a utěšeně na téj cěstě rozmlúval s nimi, písmo jim v rozum dávaje, tak ež, jakž sú to vyznali potom, srdce v nich jich svými řěčmi rozněcováše. Tak milý Kristus i ještě sě duchovně svým, ješto jdú, prospievajíc v duchovenství, ukazuje jako pútník a svým vnitřním mluvením k srdci rozněcije jich srdce, rozum otvierá svatého písma a tak sě jim pútníkem ukazuje zde na světě, ež to i sami poznají, že zde nemají miesta k bydlu svému, ale hledají, by tam došli, kdež by věčně blažené bydlo jměli; a tak zde bydlé, né nebydlé, ale jdú úmyslem mieniec do svého kraje. Tak sě čte o svatých otcích, o Abrahamovi, Izákovi, Jakubovi i o jeho syniech, ež jsú byli jako příchozí, jako pútníci v cizí zemi, čekajíc,
