až by jim i dal Hospodin zemi, ješto by jich byla. A jakož sě j’ to tělesně dálo, tak sě vzdy děje duchovně, ež, ktož zde na světě tak bydlé jako pútníci, nesobiec sě zde, uvodí je Pán Bóh u věčnú jich rozkošnú zemi v svém království.
Ktož chce statečně putovati v tom duchovniem putování a dospěšně, má vzieti příklad od těch, ješto chtie tělesně dospěšně putovati. A tiť mají do sebe pateru věc znamenitú: Najprv, rúcho pútničie vezmú; druhé, pokrmu hledají jen ku potřebě; třetie, nestojie, dívajíc sě prázdných lidí utěšení; čtvrté, hlédají cěst, ješto by jim hodnějšé byly; páté, ústavně prajicí v svéj chodbě, až tu cěstu i skonají. Najprv sem řekl: Pravý pútník vezme pokorné pútničie rúcho. Též ktož sě zná pútníkem na tomto světě a táhne k Jeruzalemi nebeskému, nevrovnávaj sě hrdostí a přielišnú přípravú rucha k tomuto světu. Dieť svatý Bernhart o pokoře: Vysokýť jest Bóh, ale my u vysoce hrdé mysli nedojdem jeho; neb sem k nám přišed, ukázal nám cěstu pokory, po níž bychom k němu přišli. Protož nemúdrýť jest, ktož v čem jiném má naději kromě pokory. A opět die o rúchu svatý Bernhart: Všecka péče svatých lidí jest, netbajíc ozdoby rúchem tělu svému, chtieti ozdobiti duši, ješto j’ k uobrazu božiemu učiněna. Neb to vědě, ež Bohu nic vzácnějšé nemóž býti, než obraz jeho, bude li přiveden k svéj správnéj krásě. Druhé, pútník jen ku potřebě pokrm béře, aby sě přielišností neobtiežil. Takéž ktož sě duchovně zná pútníkem, netolik sě obžerstvie a opilstvie má střieci, aby pokrmem obtiežen nebyl, ale i všelikých jiných věcí přielišností. Neb die svatý Pavel znamenitě: Ktož chtie bohati býti, vpadují v pokušenie a v osidlo ďáblovo a ve mnohé žádosti a nepotřěbné
