a jen v světlo svého stvořitele oči svoji upři, a tu zakusí, co j’ sladkost vrchnie nebeských věcí! K témuž die svatý Bernart: Duše nemóž býti naplněna božie pochotností, donidž jest těmto rozbrojným zemským věcem poddána. Ale čímž prázdnější bude těchto věcí, tiem oněch plnější bude. Ale die mnohý: Kto by mohl tak ostati všeho? Písmoť k tomu odpoviedá řka: Dieš li „nestatčí síla“, ten, ještoť hledí k srdci, rozumieť, a ještoť snábdí tvé duše, niceť jeho neoklamá. A zdali jsú toho takéž lidé nečinili, jako my jsme? Aj, svatý Pavel die o sobě: Všeho jsem netbal a vážil sem vše jako lajno, abych Krista získal sobě, viz, kakť jest ten netolik snadně, ale spěšně vše minul, vše smrduté věci vrovnávaje! Neb což komu smrdí, to rád člověk spěšně mine. Slyš i svatého Augustina, kakť jest v slavném vítězství přěšel všecko, když, ať krátce řku, všeho stvořenie tázal o Bohu, ve všem chtě poznati Boha, a vše jemu odpovědělo: Nejsmeť Bóh tvój; nad ny hledaj, onť nás jest učinil! Jeho tázanie bylo j’ pilné všeho znamenánie, a odpověd stvořenie postava jeho. A pak die: I přěšel sem to vše, ješto j’ nebylo Buoh mój. Toť jest múdrost, ktož hledají Boha, aby to přěšli brzo a minuli, v němž nemohú nalézti jeho a držěti. Ktož by to činil, nalezl by skoro. Vyjděmž i my z světské žádosti a učiňme slavný hod přieštie Pánu Bohu svému; neb jeho j’ to moc, jeho milost, jeho dar, jsme li z Ejipta, z temnosti tohoto světa, vyvedeni!
Druhý hod přieštie slavil jest lid židovský na púšti pod horú Sinaj. To nám ukazuje, ež hodné jest jako na púšť přějíti v duchovný život mnohému, pustiec od rozbrojných a neužitečných prací tohoto světa. Neb tolik jest přěvad v světských věcech, ež
