zapáleno, když to nám mluvieše na cěstě? Protož najprv znamenajte, kak sě ta zapálená rozmáhá milost.
Jakož vidíme v přirození tělesných věcí, ež něco, ješto j’ bylo studené, bude teplo, potom horko, až vřieti bude, až pak příde v zapálenie: takežť podobně bývá v duchovní žádosti. A tak jest někdy, ješto slove studená milost; kakžkoli v pravdě nenie milost, když jest studená, avšak ji milostí chci jmenovati, abych to, což miením, mohl vyřieci. Ta studená milost jest milost jen přirozená, jížto od přirozenie dobré jest mílo. Tú milostí i zlý člověk někak miluje Boha, ač ho právě i nemiluje, donidž hřiechu proň neostane smrtedlného; a jest něco, ješto miluje protiv Bohu. Tať milost slove studená milost, ež má s sebú hřiech smrtedlný, a nepřěmóž jeho, ale sama zstydne od něho. O tom die Jeremiáš: Jakož cisterna studenu učiní svú vodu, tak nepravost učiní svú zlost studenu. Aj, toť zlostí jmenuje prorok, ješto já řku studenú milostí; neb nepravost hřiechu smrtedlného zkazila j’ tu milost, ež nenie k věčnému spasení užitečna. Ale když ta studená milost, ješto j’ jen byla přirozená, vezme něco od přirozenie božím darem, ež pozbude své studeni, hřiechóv ostane pro Bóh, počne jako vzhřievati sě, teplo přijme; ale nebude ještě činiti dobrých činóv, snažností z té milosti nebude jmieti. Nesmiem řéci ani chci, by taký k spasení nepříslušal, neb již má něco božie horkosti a něco však činí, ješto j’ dobré. Ač ne viece, ale vieru drží, naději má v Boze k lepší, zlého pyče, ač i mdlé ještě. Ale to řku: Ač sě viece taký nedluží hřieše, však nemóž dřevnieho dluhu prázden býti, donidž jeho dosti učiněním nezaplatí. A o téj rozmařělosti prokysalé, ješto ani horek bude člověk, ani studen v boží milosti, die Buoh v knihách Apokalypsí: Ež jsi
