prvé jmieti, jeliž všeho ostanem, z něhož nás svědomie kárá, aneb z něhož by nás u pravdě kárati jmělo, a jeliž hodným pokáním svých závin polepšíme a nábožné milosti ohněm, žádostmi svatými i ostatky hřiechóv z své mysli vycídíme. Neb když hřiech z kořen vyvržen bude, ješto nás dělí od Boha a vzhrožije svědomie, tehdy móžem doufánie vzieti k větším věcem od Pána Boha. O tomť die svatý Jan: Neukárá li nás svědomie, doufánie máme k Bohu. A die svatý Bernhart: I co jest, v němž by čisté svědomie a čisté srdce nebylo smělo? Neb jakož svědomie zlého něčeho vzdy svú těžkostí v rozpač táhne, tak když odbude zlého a počne číti dar božie milosti, potáhne vzhóru k doufání a udatně stane po veliké věci. Druhé máme velikú milost jmieti k Bohu, abychom mohli doufánie v něm jmieti k velikým věcem. Ktožť koho nemiluje, ne takť móž úfati do něho. Chce liž kto k Bohu sě v milosti povzdvihnúti, znamenaj, kakť on nás miluje. On počal k nám milost a tu nám vzdy ukazuje mnohými činy svého mnohého dobrodějnie. Tenť sě nestydí málo Boha milovati, ktož neurozumie, by tak jej Bóh miloval velmi. Ale divný bude a zlého srdce, když móž to právě obmysliti, nepotká li milosti takého milovníka. A tak die svatý Augustin: Nic nenie tak dospěšno, co by v nás mohlo vzbuditi, odchovati i rozspořiti milost k Bohu, jako pilné znamenávanie a ústavné vzpomínanie dobrodienie jeho velikého, co j’ nám učinil dobrého a co vzdy činí a co nám učiní teprv, když v milosti jeho dokonáme. A v komž sě rozmóž silně ta svatá milost, móžť udatně milému doufati. Třetie má býti k tomuto dvému hojnost skutkóv dobrých; neb dolíčenie milosti činiti skutky libé milému. A svatý Řehoř velí o milování Boha otázati mysli své, jazyka a života. Točíš miluješ li Boha, rád o něm myslíš, rád mluvíš o něm a k jeho líbosti pósobíš všecky činy života svého. A kakžkoli milost jako dar boží prvé bude v srdce vlita člověku, než pójdú skutci dobří, a z milosti budú dobří skutci: však by milost pohynula, kdyby ústavné nejměla