po všem světu až do deváté. Slunce sě zatmilo a opona chrámová rozdřěla sě od vrchu do konce. Země sě třásla, skály sě sědaly, hrobové sě otevřěli a mnoho těl svatých, ješto jsú byla umrla, s ním vstalo z mrtvých a ukázali sě mnohým. I kaký jest toto, ješto žělé jeho nebe i země a jehož smrt mrtvé křiesí? Znamenaj, má duše, znamenaj; totoť jest Hospodin Jezukrist, spasitel tvój, pravý Bóh a pravý člověk, jenž jediný sám pod nebem bez poškvrny jest nalezen! A kakť jest pak mezi zloději počten, a jako trudovatý, jako zavržený! A jako dietě nechódče, inhed umrlé z břicha své mateře, z sboru židovského byl zavržen. Tento najkrašší nad všěmi lidmi, kakť jest najmrzutějším byl učiněn! Ale raněn jest pro naše nemoci a zetřěn jest pro naše hřiechy a obět přechutné vóně učiněn jest před tebú, otce věčné chvály, aby odvrátil od nás tvú nelibost a uvedl nás v nebeskú dědinu.
Vezři, Bože Otče, s svého svatého miesta a s vysokého svého přiebytka nebeského a rač navštieviti této přesvaté oběti, ješto tobě ofěruje veliký náš kněz, tvé svaté dietě, Hospodin Jezukrist, za hřiechy své bratřie; a buď milostiv nad naší zlostí! Nebť hlas bratra našeho volá k tobě s kříže. Poznaj, Otče, sukni syna svého pravého Jozefa; nebť jej zvěř škaředý sleptal a ztlačil v svém hněvě rócho jeho a všicku jeho krásu krví zkálel a pět děr v ní rozdřěl. Toť jest, Hospodine, rúcho, ješto je on v rukú zléj ženě ejiptskéj ostavil, radějí chtě plášť ztratiti, než své cti pozbyti; a radějí chtěl v žalář vsazen býti, nežli pro chválu světskú cizoložstvu povoliti, tomu zajisté hlasu, jímž řečeno jemu: Totoť vše dám tobě, ač padna pokloníš mi sě! A to by zajisté bylo tobě cizoložstvo padnúc i pokloniti sě, před nímž tobě neslušalo. A již vieme, Bože Otče, že j’ živ tvój
