na svú kolenú, na zemi padl jsi na svój obličěj, modle sě a řka: Vrchní Otče, mój Otče, móž li to býti, odveď tyto muky ode mne! A tesknost tvého srdce dobře ukazoval ten krvavý pot, ješto tehdy z tvého těla krópěmi na zemi padal. Pane Bože Jezukriste, odkud tvéj duši tak veliký smutek? Odkud tak tesklivý pot? Odkud tak tesklivá modlitva? Však jsi ovšem dobrovolnú obět svému Otci ofěroval a nic jsi bez dieky netrpěl! Ovšem, Hospodine. A nadějem sě také, že jsi i to k utěšení svých nemocných údóv přijal, aby nikte sě nerozpačil tu, kdež tělo křehké sě protiví, vida, že duch hotov jest k utrpení. A také, abychom viece tě milovali a viece tobě vděčni byli, přirozenú nemoc těla těmi znameními dal jsi znáti, jimiž bychom naučenie jměli, že jsi ty jistě naše nemoci na sobě nosil a bez veliké bolesti muky jsi netrpěl. Neb hlas onen od těla pochodil, ne od duše, když jsi řekl: Duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno. Kak jest byl hotov k umučení tvój duch, zjevně sě jest ukázalo; neb když sú tvoji nepřietelé i s tvým prorádcí s lucernami, s pochodněmi a s oružím v noci tebe hledali, ty s’ šed protiv nim, dobrovolně sě jim ukázal, a tiem znamením, ješto biechu mezi sebú uložili, zjevil s’ sě jim. Neb když jest přistúpil ku políbení tvých svatých ust, to jedovaté zvieře, neprotivil jsi sě jemu, ale usta, v nichž i jedna lest nenie nalezena, k jeho ustóm plným zlosti sladce jsi přičinil.
Nevinný beránku, kaký j’ tvój spolek s tiem vlkem? Ale to j’ tvá šlechetnost byla, pane Jezukriste, že jsi to všecko ukázal, skrze něž by tvrdost zlého srdce mohla býti obměkčena. Neb i starú přiezní napomenul jsi jej a řka: Jidáši, políbením Syna člověčieho zraziješ? Aj, tožť Filišteové na tě, Sampsone! Aniž to jich od tebe odhrozilo, že jsú v ten čas, když jsú
