s jedniem; neb ač jest v osobách Trojice, však jest u přirození jednota božstvie. Ale mysli tělesné těch, ješto to slyšiechu, od těla očí svú neodchýlili a v něm jen těla jeho věk znamenávachu řkúce: Ještě nemáš let pětidcát a Abrahama jsi viděl? A pak dobrotivě náš vykupitel, aby na těla jeho postavu nehlédali, napomenul je, ale aby znamenali jeho božstvie, a řka: Jistě, jistě vám pravi: Dřéve, než byl Abraham, já jsem. Dřéve, to k minulému příslušie času; ale že božstvie nemá času minulého, ani jemu má přijíti čas, ale vzdy ono jest, protož die: Dřéve, než jest byl Abraham, já jsem. Protož řekl Bóh k Mojžiešovi: Já jsem, jenž jsem. A tak povieš synóm izrahelským: Jenž jest, poslal mě k vám. A tak Abraham jměl jest před sebú i po sobě, ale pravda vzdy jest; neb ani jest počátek pravdě vrchní ani skonánie. Ale tvrdé v nevěře mysli nemohúc trpěti slov věčnosti, běžiechu k kamení tvrdému, a jemuž rozuměti nemožiechu, kamením jej obřítiti hledáchu.
A co j’ Hospodin protiv jich náhlosti učinil, ješto jej chtiechu kamenovati, znamenajme! Tak die čtenie: Ale Ježíš skryl sě i vyjide z chrámu. Dosti jest divné, že j’ Hospodin skryv sě nepřátel, svých odbyl. Neb kdyby byl chtěl moc svého božstvie ukázati, jen tajným své mysli ponučením byl by je tak svázal, ež by nebyl mohl i jeden kamene naň vylučiti; aneb byl by je porazil pokutú náhlé smrti. Ale poňavadž jest byl na to přišel, aby trpěl, nechtěl jest v ten čas súdu, jehož jest vzdy mocen, učiniti, an i tedy, když již šel na muky, i svú moc ukázal, i to, k němuž byl přišel, strpěti ráčil. Neb když svým protivníkóm, ješto hledáchu jeho, vece: Jáť jsem!, jediným tiem hlasem jich hrdost porazi, ež každý jich na zemi pade. Protož když jest mohl i tuto neskrývaje sě odbyti rukú těch, ješto jej kamenovati chtiechu, nic tu jiného
