A Bóh vece k němu: Co voláš ke mně? An nevolal usty, jedné srdcem. Takež i ty, staneš li přěd hněvivým súdcí neb před krutým násilníkem, volaj k Bohu věrným srdcem; přěd tebúť jest a vzdyť jest hotov uslyšěti. Ne takť jest Bóh, jako když chceš modlit sě jíti před člověka Pána. Tuť snad dějí sluhy jeho: Spíť, neprázdenť jest, jinéť má činiti; anebť nic neřkú a nedadieť předem. Ale Pán Hospodin vzdy nám jest hotov, kdybychom u věrném srdci vší žádostí volali k němu, aby sě smiloval nad námi; vzdy ny slyší a v svój čas dokoná svú milost s námi.
Ale die někto: Já nemám súženie ižádného, ani mám velikých hřiechóv. Ó hřiešníče, die Anzelmus, který hřiech smieš malým nazvati, ano každý hřiech tiem, ež člověka odvrátí od Boha, jelikož v něm jest cti, utrhá Bohu; nečest mu činí, když člověk v svém jsa hřiechu, nemiluje Boha aneb ne tak miluje, jakého Bóh hoden od nás milovánie. A Bohu cti ujieti jeho kdy j’ malá věc? A nad to praví: Od vrchu do pát osuti jsme mnohými hřiechy; nenie v nás zdravie. Nečisti jsme, slepi, hubení, ohavni. Pro něž správně vzdy máme volati k Hospodinu: Uzdrav, učisť duši mú, Hospodine; nebť jsem vešken oplynul hřiechy! Posil, Hospodine, bych sě z nich vyhrabal někak a neupadal v ně opět! Osvěť oči moji, ať bych někdy neusnul v smrti! I dokud, Hospodine, zapomínáš mne, dokud svú tvář ode mne odvraciješ? I dokud budu mysliti v svéj duši: Již zbudu hřiechóv, ostanu zlého, otřěsu s sebe vešken prach hřiechóv, a vzdy toho nedokonám? Dokud bude nade mnú vesel mój nepřietel? Smiluj sě nade mnú, Hospodine! Trpíť má duše posměchy od ďábla; trýzníť ji šeředstvím hřiecha. Nezdá j’ sě klam i jednomu; hřešíme na všaku chvíli, tak ež zčísti nemóžem
