ale hřiechóv jiných neostane? An odpovie: Tenť jest právě číst, ktož Boha miení a k němu táhne k jedinému. A svatý Augustin pochválil synu svému úmysla toho; neb ktož by ten byl, ješto by vším úmyslem mienil Boha a k němu sě táhl k jedinému, dobře by živ byl a čistý by duch jměl. A ež svět nejměl čistého duchu, neb co na světě jest, aneb žádost očí, aneb žádost těla, aneb hrdost mysli, a svět to miluje, což k světu slušie, přišel Kristus, aby vypudil z svých ten duch nečistý a dal jim duch čistý, jakž jest to znamenitě ukazoval, obracije k sobě a k Otci i k svatému Duchu lidská srdce, hřiechy odpúštěje, zlé duchy, ješto zjevně trýznili lidi, vyhoně. A vzdy zlí, závistiví zle dobré súdili řkúc: Porúhá sě Bohu, hanie moc boží. Kto j’ on, by odpúščal hřiechy? Ďábly vymietá ďábelskú mocí. Dobří obecní, vidúc dobré činy, šlechetné učenie, chválili Boha, a ješto chtěli jen sami slovutni býti a slúti mistři, ti vzdy vrtrali, zle súdiece v svéj závisti. Protož poslyšte také něco o téj šeřednéj závisti, aby sě jie vystřiehali!
Druhé vzal sem úmysl ze čtenie dnešnieho o závisti, ješto j’ dci hrdosti, pomluviti, ješto jiné tupí, jiné zle súdí, dobré ve zlé obracije, snábdí člověka upřiemého lákajíc a u výborných klade poškvrnu, sprostnost svatú chtiec potlačiti, aby hrdost prospěch jměla. Ó, co j’ toho! Ba jeden li mi řekl kromě očí: I kto j’ tomuto poručil psáti svaté Písmo? Však místr nenie! I já to znám, ež mistr nejsem, ale mistróv sem sě v tom nepokrýval, ješto vidie, ež protiv Boha milování u vieře pravéj a v jednotě křesťanskéj nenie zákon. Věděl mistr Vojtěch, ež já píši, arcibiskupovi sem ukazoval, korrektor věděl od dávna, mistr František, zvláští jeden papežových; chválili to, ješto píši, ižádný mi z nich nebránil. A ať řku až nemúdře,
