duchovní obzloužení mívaly.
Ten kostel starobytný stál až do roku 1784. Na poručení slavné paměti císaře Josefa byl zbořen, z téhož kamene nynější v Chlebích vystavěn a první tamní lokalista Matěj Röstra, pozdější děkan poděbradský, tam usazen.
Pro památku toho píši, že v tom starém kostele [v]text doplněný editorem Výklekách po pravé straně na zdi malován byl náš Spasitel na kříži, za ním ale vypodobněna byla smrt spůsobu ženské velmi vyzáblé osoby, a tak v tomto okolí povstala rozprávka: „Ty vyhlížíš jako smrt ve Výklekách“.
Chleby neb Bobnice.
Peckovský kronikář zaznamenal takto: „Václav syn Přemysla Otokara v roku 1240 daroval klášteru sedleckému místečko úrodné, aby odtud tomu klášteru chleby odváděli“. Stará kronika sedleckého přikládá takto: „Ještě také Bobnice, kde by se bobové neb hráchy sázeti mohly“.
Od těch dvouch vesnitc v knihách poděbradských nacházím takto upsáno: „Kdo chtěl stateček svůj prodati, musel se ohlásiti u hejtmana, a tomu odkupujícímu odevzdal jednu sukni vojenskou, jednu dlouhou ručnici, pobočnici a tesák“. Což dokázáno jest, že sousedé vůkolní měli na sobě povinnost žoldnéřův neb bojovníkův.
Dále připomenu toto, že v zápisech svadebních smlouv zaznamenáno stojí, kterak matky dcerám dle možnosti dávaly mimo věna ještě buď jednu díž neb pytel i také tři korce šafránu, a pan hejtman připsal takto: „Poněvadž se tam jeho množství sije“.
Vícemilov a Velelib.
Nezamysl, syn Libuše a Přemysla, jakožto již kníže české měl své dva zamilované dvořaníne. Však ale prvního miloval více a protož dal jemu jméno Vícemil. Druhý, jemu také libý, obdržel jméno Velelib, to jest „mně velmi libý“. Třetí byl jeho koňák a jak tehdáž se psalo „koniak“.
Těm třem tedy daje on veliké množství dobytkův a povolil, by se na východ slunce z čeledí jejich kam chtí obrátili a místa pohodlného sobě pro budoucnost pohledali. První z nich, koňák (gestittmeistercizojazyčný text) táhel přes to místo, kdež nyní stojí Přerov, a to v roku 177, až k vrchu, který leží na levý straně vesnice Semic a jse jmenovala Bělice. Druchého dne došel zase na místo z Kraskova a tu již jeho dobytek dále kráčeti nemohl, a tak pravili: „Odpočiňme tuto sobě, neboť máme krátké nohy“.
