Die Ovidius: Ta milost vysušuje duši, ta milost jest tesklivost, rána, hanba i smrt. A jinde die: Kolik kvietkóv na poli, tolik bolestí v milosti. A opět die: Ach běda, že nižádným milost nemóž býti uléčena kořením. A těchto bolestí a tesklivostí jsú prázdny čisté panny a čistí panici a svaté vdovy a také sě nalézají svatí manželé. Pak co jiných psot a běd jest v tomto biedném našem životě, ktož móž vypsati? Než toto vězme, že čím nás Bóh déle čaká, nepolepšíme li sě, tiem nás ukrutnějie súditi bude. Proč tehdy tak pilni sme, abychom dlúho byli živi, jsúc v tomto životě tak mnohými biedami obklíčeni? A čím sme déle živi, tiem viece hřiechóv přibývá a také tiem věččie múka nás čaká. Každý den zlosti přibývá a dobroty ubývá, vždy sě člověk mění, i v zčestí, i v nezčestí, a nevie, dnes li sě smrt přiblíží. Jako jiskra sě ukáže, a ihned uhasne, tak člověk jedne chválú světskú poblyskne, a ihned zhyne. A když najradějé chce býti živ a u veselí přebývá a mní, že má dlúho býti živ a klade přěd sebú, že mnoho zpósobí, a ihned sě ho nemoc chopí a smrt ho udáví bez opatřenie. Duše s tělem sě rozlúčí a s velikú bolestí a bázní. Neb die sv. Bernard, že přijdúce anjelé chtie ji vzieti a přěd súd vésti hrozného súdcě. A ona, vzpomenúci na své hřiechy, kteréž jest i v noci i ve dne páchala, chce jich zniknúti. A hřiechové jako by řekli: Ty si nás činila, tvoji skutkové jsme, tebe sě nepustíme, s tebú budeme vždy. A ďáblé sě také nezmeškají, hrozní sě jí ukáží, a bude li v hřieše smrtedlném, ihned sě jie chopie a do ohně věčného ji vzlúpie. Co prospěje krása, urozenie, co bohatstvie i uměnie, co dlúhá zde rozkoš i smilněnie, co síla i všeho světa oslava a neb chvála? Již po smrti ukáže konec, kam chvála světa chýlí. Již pozná duše, že co bude kto zde sieti, to bude po smrti žieti. Psota po psotě leze, a duše sě do pekla veze. Brzky utěšenie minulo, mladost, chvála, krása, bujnost i zbožie na smrti neutěšie. Tak máme vážiti tohoto života psoty a biedy, abychom sě zde netěšili, bydla dlúhého již nežádali, ale, znajíce tu biedu, domóv k svému milému Otci, k věčné radosti statečně pospiechali.

Čtvrtá kapitula

Slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své a poznaj zdejšieho světa pokušenie. A věz najprvé, že jest pokušenie jedno, jímž kto pokúšie jiného, a druhé, jímž kto pokúšien bývá. Neb pokúšie Bóh, pokúšie člověk a pokúšie ďábel.