a konečně pustí je lakomý s bolestí. Pakli jest chudý, slúží li, tožť biedy dosti: tu musí střepěti, aby pánu neb paní ve všem uhověl; a nelze vždy uhověti, ani dobré obrátie za zlé {ve zle}marginální přípisek soudobou rukou. Ani sě zespí, ani právě odpočine. I kto by mohl vymluviti, neřku vypsati všecky psoty, co jich móž člověk v světě mieti? Jest li mlád, nutí ho žádost tělestná k smilství, ku pýše, k rozkoši. Nemá li toho, toť jest otrápený, pakli má, toť vešken jest poražený. A tak pravé jest Písmo, jenž die: Člověk, urozen jsa z ženy, krátký jsa čásek živ, plní sě mnohými psotami. Pakli příde k věku starému, {…vypisuje přirozenie … člověka a hoře smrti}marginální přípisek mladší rukou ihned srdce jeho bude tesklivé, hlava sě jemu třěse, truchlivá jest duše, duch smrdí, tvář sě vráská, velikost sě krčí, blíkáta i tečeta oči, z nosu chlípí, usta slinie, zuby pršie, rtové hnijí, vlasi lezú, uši hlechnú, hlas chřípí, srdce mdlé, chrop v prsech a hudci v hrdle. A co jiných po těle nedostatkóv! A v duši kterak starý neduží? Shledám, že takto: starý, v zlosti zastaralý, nebrzo sě polepší, jako křivé dřevo staré nebrzo kto napraví. Starý brzo sě popudí a těžcě a nebrzo sě ukojí, brzo k zlému uvěří a nebrzo od toho odstúpí. Starý lakomý a skúpý, smutný a žalobný, brzký k mluvení a zpozdilý k slyšení a hotový k hněvu, má li penieze, těch tají, maje požívati, sě bojí, nerád dává, rád béře, když dadie; chválí lidi staré, zmrlé, hyzdí živé, túží po času minulém, chlubí sě dávními skutky, vzdychá po nich, zatřásá hlavú, sklesna zuby pořehtává, že nemóž hřěšiti; již sě mu srdce třese, plíce jedva vietr k dychání přijímají, pleci sě nad hlavu pozdvihují, chřbet sě krčí, tělo sě třese, již na paty cídí a smrt u dveří stojí, a však šiet neb baba prokřikne: Hý, a Jan li mi nedá skočiti přěs zahrádku! Ó túho veliká! Aj, neskrotí člověka tak psota rozličná! Aniž mladý kunštuj starým! Neb což sme, on jest byl, a budeme snad někdy, co on jest. A znamenajme ještě, co túhy jest v světě: péče nutí, pilnost práce mútí, strach smrti hrozí, bolest trútí, a bude li kdy svěcké veselíčko, tehdy ihned a neb po malém času mnohým pomine zamúcením. Neb die Šalomún, jenž jest v království svém všie libosti zkusil: Smiech s bolestí bude smiešen a konec radosti drží sě lkánie. A tak jest pán Bóh zpósobil, že nemóž nižádné veselé býti světské bez někaké bolesti.

Aj, lidé světští za najužitečnější věc pokládají libost v smilství krásných lidí. A písmo svaté i pohanské praví, že v té milosti jest najviece tesknosti.