živa, a vrátí tobě, když budeš mrtva. Neb ta jest každé duši položena úmluva, aby slib svój Bohu držěla: činí li zle, ihned přirazí sě svědomie; pakli činí dobřě a v tom nepýchá duše, nekárá pravé svědomie; ale když zle činí člověk, svědomie jest při živém a vleče sě po mrtvém. A tak kam sě člověk obrátí, vždy a neb chvála, a neb pohaněnie za ním jde. A tak člověk v domu svém, to věz v duši své čeledi má protivníky. Aj, žaluje na něho svědomie, svědčí pamět, súdí ho rozum. Rozkoš ukazuje, kterak má mučen býti, bázeň neb strach jest kat a rozkoši jsú mučenie; neb koliko jest měl člověk zlých a kterak velikých zlých rozkoší, tolik a tak velikých má mieti utrpení, jakož die Písmo.

To slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své. Slyš také a viz, že svědomie jest své poznánie, to věz, jímž sě člověk sám zná, jest li vinen hřiechem, čili nenie, a umie roztíkati, jest li hřiech, či nenie. A bývá blud v svědomí: prvé, když člověk nevie, má li učiniti, či nemá. U příkladě když jest člověk nemocen a velé jemu v postní den jiesti mléčné, a on vrtká nevěda, má li to učiniti, aby neshřěšil, čili nemá. Druhé blud bývá v svědomí z netbánie, jako když kto netbá sebe poznati, jest li v hřiechu; a pakli tbá, ale nechce jiného otázati, neuměje sám sebe rozsúditi. Třetie bývá blud z pýchy, když kto, přieliš doufaje sobě nad jiné, i neučiní sobě poznánie v hřiechu svém. Čtvrté bývá blud z nezřiezené žádosti, jenž člověka odchyluje od dobré věci, které on žádá, a tak činí, že poblúdí. Páté z přielišné bázni, jako když sě kto bojí toho, což sě nemá báti vedlé rozumu: jako činil li by kto sobě svědomie, že by chudému dal almužnu přěd lidmi dobrým úmyslem.

Protož aby člověk zpravil své svědomie i v minulých skutciech, i kteréž ještě činí a kteréž potom bude činiti, má vždy k Písmu hleděti. A má sě varovati svědomie přieliš širokého i svědomie přieliš úzkého. Neb svědomie široké často má zlé za dobré, hřiech za nehřiech. A v tom svědomí jsú lidé zlořečení, jakož die Písmo: Běda těm, jenž řkú zlému dobré a dobrému zlé! Ó, co jest zlořečených v tom svědomí mnoho kněží, jenž smilstvie, lakomstvie a svatokupectvie svého za hřiech smrtedlný nepokládají. Též v jiných staviech, jenž frejóv, tancóv, zabylství, klásóv, her, stříhanie rúcha a jiných zlých obyčejóv za hřiech nemají a tak svědomie sobě z nich nečinie. To také široké svědomie dává velikú všetečnost, to jest zlú přielišnú smělost, tak že člověk směle činí hřiech a nechce mieti za hřiech; a tak často položí člověka k spasení,